Vložil(a):
Arlondia LestrangeDatum: 14. 11. 2005, 15:55:22
Tohle je článek, který se objevil v jednom z posledních vydání deníku metro. Je to nesmírně zajímavý pohled na
jedno z nejdiskutovanějších témat posledních týdnů a doporučuji všem pořádně si ho přečíst, ať patří k té či
oné straně.
O jednom pádu na dlažbu "Nedávno mě zaujal výtvarný
objekt, který zdobil křižovatku na Václavském náměstí. Byl to Batman, který volným pádem s připaženýma rukama,
nataženýma nohama a aerodynamicky vlajícím pláštěm právě narazil hubou o zem. Nejdřív mě přilákala komičnost
nápadu: ponížený superhrdina je vždycky zdrojem veselí těch, kteří k hrdinství jaksi nedorostli. Potom mnou
projelo zamrazení z té nakřáplé hlavy a louže krve. Slyšel jsem nepříjemný praskot kostí a téměř fyzicky zažil
bolest. Ale kupodivu se nedostavily ani účast, ani soucit. Následovalo docela normální znechucení z ošklivosti
toho výtvarného díla. Jenomže po pár krocích jsem se zastavil a vrátil. A náhle mi došlo, že autor vytvořil
vlastně krutý, leč velmi pravděpodobný obraz konce nejen těchto prázdných symbolů, ale konce společnosti,
která se k podobným symbolům vztahuje a uctívá je. Nakonec krásných věcí kolem nás pod tlakem rozpínavé
primitivnosti věru nepřibývá.
A to ještě v souvislosti s jinými oslavovanými hrdiny této doby je
létající superman doslova hvězdou. Jak asi ztvární nějaký vtipný výtvarník pád takových hrinů, jako jsou
politováníhodné osůbky z televizních show, které vstoupily tak vtíravě do naší skutečné reality? Budou
plastikově nafouknutí plavat v bazénu? Budou jejich údy vyčuhovat z ohromné bronzové peřiny?
Dostat na
obrazovky nás, diváky, tu naši realitu, tu, v níž my ve své opravdové skutečnosti uctíváme a zbožňujeme
odstříhané vlasy a spodní prádlo, pomalovaného trabanta, hřebeny a kdoví co ještě, usilujeme o podpisy
postaviček z jakési absurdní loutkové komedie, postaviček tak srandovně prázdných, denně se kocháme
hysterickými výkřiky novinářů o tom, že celý národ vzrušuje to mlácení kládou o rybník, ta směs bizarností,
nechutnosti, lidského ponížení a podivného smutku chlapců a děvčat, kterým nikdo nevštípil do srdcí a mozku
drtínek povědomosti o lidské důstojnosti. Kdyby se dalo promítat na náměstích na velkoplošných obrazovkách,
abychom viděli sami sebe, jak lačníme po nahlížení klíčovou dírkou na ty tvorečky hemžící se v nereálném
prostoru, abychom zahlédli aspoň na okamžik své vlastní vyboulené oko a protáhlé ucho, a to dřív, než se
realita naše propojí s tou televizní v jeden svět.
Nevím, proč nám tento druh nahlížení na
existování druhých připadá nový. Vždyť přece i u nás se už dlouhou dobu odhalují na strákách různých časopisů
ti, kteří žijí ze zájmu té ostatní zvědavé většiny, vyprávějí o svých zhrzených láskách, o svém říhání,
rození, dávají nahlédnout za gumy kalhotek i slipů neméně bez zábran než ti ve vilách izolovaní chudáci,
pomlouvají se, natřásají, předstírají a pomalu se stávají dýchavičnými osly zapřaženými do káry naložené
ješitností a strachem ze chvíle, kdy by museli zůstat bez povšimnutí jen se svou vlastní nanicovatostí. Teď
navíc jsou vystresovaní tím, že je parta neznámých a obyčejných lidí, která používá stejné prostředky jako
oni, vytěsňuje z barvotiskových stránek popularity. Přitom si myslí, že se vznášejí. A myslíme si to my-
diváci a čtenáři. A on je to střemhlavý pád, na jehož konci bude jen tupý úder o dlažbu, prasknutí lebečních
kostí, loužička krve a ticho. Jak to tak pěkně k smíchu ztvárnil výtvarník ve svém díle." -Otakar Kosek,
režisér-
Ten novinový článek našel a schoval pro mě táta a donutil mě ho přečíst (obvykle tohle nečtu). Okamžitě
mi bylo jasné, že to sem musím hodit... podle mě je to perfektně napsáno (takhle by prý nikdy nic ti blbci z
vily nenapsali, jak říkal :))