Autor:
PolluxDatum: 15. 11. 2005, 17:00:24
Hmm o to se sam einstein pokousel. Pry kdyz umrel tak nasly v jeho kancelari skoro vyresenou teorii vseho, ale
nekam se stratila nebo co. Jsem to nekde cetl.
A pokud chces o tom clanek, tak tady je. Je jednoduchy na
pochopeni:
Teorie všeho? Čeho všeho?
Jaroslav Peregrin
Publikováno: Vesmír 76, 523, 1997/9
/Fyzika a filozofie: potřebuje fyzika filozofii?/
Fascinující rozvoj fyziky v našem
století znamená mimo jiné pronikání fyziků do míst, která bývala tradičně hájemstvím filozofů. Fyziky a
popularizátory fyziky to někdy vede k tomu, že v souvislosti s tímto pohybem hovoří, tak jako John D. Barrow
ve své Teorii všeho (Mladá fronta, Praha 1996; viz Vesmír 75, 647, 1996/11), o teorii všeho a že se pouštějí
do diskusí o problémech, o nichž donedávna diskutovali spíše filozofičtí metafyzikové. Znamená tohle, že
fyzika prostě vytěsňuje filozofii ‘na smetiště dějin’? Že prostor pro filozofii existoval jedině do té míry,
do jaké bylo naše poznání světa nedokonalé a do jaké jsme mohli o některých aspektech světa jenom spekulovat,
a že se limitně blíží k nule, jak se fyzika blíží k teorii všeho? Domnívám se, že nikoli, a myslím si, že
právě na Barrowově knize lze dobře dokumentovat, proč tomu tak není.
Fyzikové dnes často hovoří o
filozofii s neskrývaným opovržením. (Barrow je ovšem v tomto směru relativně taktní; jiní autoři, jako
Weinberg ve Snění o finální teorii [Hynek, Praha, 1996] či Coveney a Highfield v Šípu času [OLDAG, Ostrava,
1995] si takové servítky neberou.) A je třeba hned říci, že mají mnohdy ke svému opovržení skutečně dobré
důvody: o filozofy chtějící řešit empirické otázky od zeleného stolu (či přesněji: ze své slonovinové věže)
bohužel nebyla nikdy nouze. Všichni filozofové ale nejsou stejní; a vedle těch, jejichž spekulace vyvěrají z
neznalosti faktů nebo neúcty k nim, jsou i tací, kteří mohou být pro přírodovědce, jenž se nad ‘svými’ fakty
snaží získat syntetizující nadhled, domnívám se, velice užiteční. Myslím si totiž, že právě posouváme-li se od
empirické vědy k teorii všeho, pak v nějakém bodě nutně opouštíme ty otázky, které je třeba zodpovídat
přímočaře empirickým zkoumáním, tak jak to umí vědci, a dostáváme se k otázkám abstraktním, kde může vést
obdobný přímočarý přístup snadno na scestí.
Uvažme však nejprve, co to vůbec může znamenat být
teorií všeho. Čeho všeho? Znamená snad ‘být teorií všeho’ ‘odpovídat na jakoukoli myslitelnou otázku’? To asi
stěží: stačí, když si všimneme, jaké otázky si lidé fakticky kladou, a snadno zjistíme, že fyzika, ani věda
jako celek, by jistě na spoustu z nich odpovídat nechtěla. Znamená to tedy snad ‘odpovídat na jakoukoli
rozumnou otázku’? Aby tohle dávalo smysl, museli bychom být schopni říci, kdy je otázka rozumná – a to ještě
předtím, než svou teorii všeho rozvineme (jinak bychom totiž museli říci, že teorie všeho odpovídá na všechny
otázky v tom smyslu, že všechny ty, na které neodpovídá, prohlašuje za nerozumné; a podezřele by se to
podobalo marxizmu-leninizmu.) A to, obávám se, nejsme; takže není jasné, zda má termín teorie všeho nějaký
skutečný smysl.
S tím souvisí jiný důvod, proč je, jak se domnívám, směřování k teorii všeho –
čili, jak říká Barow, k tomu, „aby se naše pochopení světa stalo úplným“ (s. 7) – přinejmenším ošidné; a to
ten, že může snadno vést k tomu, před čím nás Čechy tak názorně varují Čapkovi Pejsek s Kočičkou, kteří chtěli
mít jakýsi dort všeho. Potenciální teoretik všeho se totiž nutně cítí povinen začlenit do své teorie vše, co
se momentálně jeví jako intelektuálně vzrušující, bez ohledu na to, zda mu to do ní nějak organicky pasuje:
jaká by to byla teorie všeho, kdyby nebyla také o Bohu, o chaosu, o hardwaru a softwaru, či o Gödelově větě!
Podívejme se, co právě o Gödelově větě Barows říká: „Žádná z možných dedukcí, k nimž lze dospět na
základě těchto axiomů užitím povolených vyvozovacích pravidel, nemůže obsahovat více informace, než kolik jí
bylo obsaženo v axiomech. V tom tkví v podstatě příčina slavných omezení moci logické dedukce, jak to
vyjadřuje Gödelova věta o neúplnosti.“ (s. 46). Obávám se, že charakterizovat Gödelův výsledek takto, je jako
charakterizovat nehodovost na silnicích slovy „Příčinou tak mnoha havárií je to, že auta neumějí létat.“
Faktem totiž bezesporu je, že kdyby mohly důsledky axiomů obsahovat více informací než axiomy samy, nemusela
by Gödelova věta platit; stejně tak jako kdyby auta uměla létat, nemuselo by docházet k tolika haváriím. Obě
ta tvrzení jsou ale naprosto nezajímavá – chtít po autech, aby létala, či chtít po důsledcích axiomů, aby
obsahovaly více informací než axiomy samy, nedává příliš rozumný smysl 1) .
Tohle ovšem asi není to
nejpodstatnější úskalí směřování k teorii všeho. To nejzávažnější podle mě spočívá v tom, že vědec, jenž se
domáhá toho prostoru, který mu právem patří (a vyhání odtud [pa]filozofické vetřelce), někdy nezpozoruje, že
se už dostává na cizí území – že si ve své chvályhodné snaze odpovídat na empirické otázky empirickým výzkumem
nepov
