|
Úspěch J. K. Rowlingové je zasloužený. Vyhýbá se nevkusu spjatému s pohádkovou 'fantasy' a neupadá z dětskosti do dětinskosti. Jako málokterý autor respektuje zvolený žánr..
Téma "Harry Potter" bylo od vydání šestého a předposledního dílu plánované sedmidílné ságy skloňováno ve všech dosavadních a několika nových pádech. Většina diskusí se přitom týká úspěchu J. K. Rowlingové a toho, jaký vliv mohou mít dobrodružství mladého čaroděje a žáka kouzelnické školy v Bradavicích na nepostižitelnou morálku dospívajících čtenářů.
O poznání méně se probírá povaha Harryho Pottera jako literárního díla a také evidentní otázka, zda máme literatuře vůbec nějaký morální vliv přisuzovat, jinými slovy zda může morálku skutečně ovlivňovat a měnit, a ne pouze odrážet či vyjadřovat.
Šifra k Harrymu
Harryho obchodní úspěch není žádnou hádankou a je zcela zasloužený. Na rozdíl od splácanin typu Šifry mistra Leonarda, které nabízejí paranoidní pseudovize "tajných" dějin, máme co činit s dějinami doslova paralelními a se zápletkou, která je současně průzračná i netriviální, a navíc vyprávěná velice slušným stylem. Rowlingová zjevně patří k nemnoha spisovatelům, kteří respektují moderní povahu média, v němž tvoří. Takzvaná "literatura pro děti" je totiž spolu se science fiction a detektivkou tím nejmladším literárním žánrem. A stejně jako science fiction je i literatura pro děti pravým projevem devatenáctého století a současníkem moderní evoluční teorie: první bere vážně možnost vývoje lidského druhu, druhá vývoj jednotlivce čili dospívání.
Nelze jistě popřít, že knihy určené dospívajícím mívají rysy bildungsrománu čili vyprávění o "létech učednických" na pozadí složitého světa, a je stejně jasné, že literatura pro děti vstřebala nesčetný počet pohádek a legend. Psát knihy určené dětem však znamená především uznat, že dětství je podobně specifickým, i když přechodným stadiem ve vývoji člověka, jakým je sám lidský druh ve vývoji živého světa. Toto napětí samostatnosti a nehotovosti řeší i diskuse o tom, je-li Harry Potter jen pohádkou, nebo potenciálně morálním či amorálním sdělením. Je pochopitelně obojím.
Za hranicemi pohádky
Jako pohádka v sobě příběh Harryho Pottera slučuje řadu typických prvků, od Harryho počáteční podobnosti Popelce, ponižované adoptivními rodiči a jejich ošklivým synem, přes odhalení Harryho kouzelnického původu a netušené proslulosti až po řadu pohádkových bytostí, které obývají okraje civilizovaného světa i zakázaný les sousedící s kouzelnickou školou.
Jako v pohádce se také v Harrym čaruje, celá kouzelnická rovina je však především způsobem, jak posouvat kupředu hlavní zápletku: stále se vyostřující souboj mezi Harrym a Lordem Voldemortem, vrahem Harryho rodičů a ztělesněním zla, jež usiluje o obnovení hrůzovlády nad světem čarodějů a posléze i lidí.
Je znovu nutné zdůraznit, co jasně vyjádřil Jan Spousta v Hospodářských novinách z 22. července tohoto roku, totiž že "Rowlingová žádnou skutečnou magii nepopisuje", a dokonce se o ni snad vůbec nezajímá. Kouzla fungují jako mechanická součást běžné kouzelnické všednosti. K čemuž lze snad dodat, že určité síly nabývá magie vždy jen na straně zla, jemuž dodává literární dramatičnost a zdůrazňuje jeho uchvacující povahu.
Harry Potter a princ dvojí krve, šestý díl, jehož obsah se nesluší prozrazovat, přitom "nekouzelnost" v srdci příběhu potvrdí. Zatímco v minulém svazku došlo na odhalení ne vždy rytířské povahy Harryho otce, nyní se dozvíme mnohé o původu Lorda Voldemorta včetně toho, jak a proč se stal vládce temnoty tím, kým je.
Rowlingová přitom neotupí ostří konfliktu mezi jím a Harrym, ale opět ukáže, že jejich souboj není jen nadčasovým zápasem dobra a zla. Je přitom k velké cti autorky, že ve vysvětlení povahy zla nehledá jeho omluvu: pochopit neznamená odpustit. Tento motiv už vede za hranice pohádky a poukazuje k naprosté nezávislosti morálky nejen na společenském i etnickém původu, ale také na náboženství. Tato nezávislost se projevuje na výslovné i nevyslovené rovině příběhu. Zcela samozřejmá a výslovná rovnost panuje nejen mezi čaroději, ale zahrnuje i svět lidí (hranice obou světů či spíše skutečností jsou nepevné a jedná se o týž druh bytostí: lidé a kouzelníci se kříží).
Okouzlený ateismus
Na rovině nevyslovené je pak nápadná naprostá absence jakéhokoli odkazu k božství či Bohu libovolné povahy. Světy lidí a čarodějů se liší svou technikou, ale sdílejí sekulární pojetí dobra a zla. Je přitom jisté, že toto pojetí vyrůstá z křesťanské tradice, jejíž zásadní a obdivuhodné odmítnutí magie a kouzel otevřelo cestu modernímu ateismu. Že si Rowlingová přisvojila tento důsledek a zároveň si ponechala literární motiv kouzel, pak není paradoxní. Je to rovněž technické řešení. Na rozdíl od svých údajných předchůdců, jakými byli Tolkien či C. S. Lewis, autorka Harryho Pottera neřeší problém nemožné a kýčovité syntézy pohanských legend a básní s křesťanskými motivy a morálkou.
Stejně jako Tolkien ani Rowlingová přitom nemá nic společného s "dospělou" a nežánrovou literaturou. Na svůj žánr se totiž soustředí velmi přímočaře: vyhýbá se veškerému nevkusu spjatému s pohádkovou "fantasy", a pokud na rozdíl od Tolkiena neusiluje o epické vzepětí, pak na druhé straně neupadá z dětskosti do dětinskosti a z jejích (velmi vzácných) popisů štěstí se neline konzervativní "hobití" upocenost.
Oproti Tolkienově sentimentálnímu antimodernismu (stačí si přečíst jeho přednášku O pohádkách) je moderní nálada tím hlavním rysem a kladem Harryho Pottera. Soustředí-li se však Rowlingová na skutečnou literaturu pro děti, a nikoli náhradní epopeje starobylosti, problém vztahu Harry Pottera a morálky se tím nejen neřeší, ale v jistém smyslu vyostřuje.
Tento fakt je přitom zastírán neutichající debatou o tom, zda je Harry Potter opravdu škodlivý a nepřijatelný z hlediska "křesťanských hodnot". Olej do ohně jistě přililo odsouzení z úst příštího papeže Benedikta VII., které vyvolalo i opačné reakce, v nichž Rowlingovou hájila dlouhá řada křesťanských interpretů. O snaze přetvořit Harryho v nositele morální vize snad nejlépe svědčí přednáška Sv. Augustin, Harry Potter a konfrontace se zlem, proslovená Jean Bethke Elshtainovou v knihovně amerického Kongresu (její záznam ze dne 12. listopadu 2003 lze pohodlně zhlédnout na internetu). Profesorka etiky z Chicaga v ní představuje Voldemorta jako zlo, které nemá samostatnou podstatu a není ničím jiným než odpadnutím či odvrácením se od Dobra.
Čtenáři šestého dílu si sami učiní názor na to, zda lze Voldemortův příběh vyložit tímto způsobem. Ať už to bude názor souhlasný či odmítavý, je jasné, že v jádru sporů o Harryho a jeho obrovskou popularitu není spor o to či ono konkrétní pojetí dobra a zla. Jedná se především o to, zda máme vůbec literatuře, která působí na lidskou obraznost, propůjčit nějakou aktivní morální sílu. Ta by se jistě neomezila na hlásání určitých hodnot, ale spočívala by ve zvyšování morální citlivosti čtenáře, jenž by své imaginární prožitky promítal do praktických mravních postojů.
Hrdinou omylem
Harry Potter v sobě nese stejnou nerozhodnost, která bývala vlastní veškeré literatuře. Nabízí svět obraznosti a slasti, v němž činíme správná rozhodnutí a po dobu četby se řídíme představami, které nejenom neumíme, ale vlastně ani nechceme realizovat po zbytek svého času. Dobrou knihu pak oceňujeme proto, že je lepší než ostatní knihy svého žánru, a nikoli proto, že činí dobrými nás. Podle optimistického názoru to prý nijak nebrání nevědomému působení literatury na vývoj naší mravní obraznosti, a především schopnosti soucitu. Podle názoru pesimistického je literatura bez ohledu na mravní obsah zcela irelevantní z hlediska toho, jak se chováme v reálných situacích.
Dilema je to velmi prosté. A dosavadní Harryho vývoj v šesti zveřejněných dílech z něho nabízí ještě prostší východisko skrze částečné sloučení obou názorů: Rowlingová ukazuje, že Harry, který vede především svůj vlastní boj, se pod tlakem okolností rozhoduje a chová morálně, ale bez ohledu na jakoukoli konkrétní etickou kulturu. Je to jistě aristokratický rys, ale osvojit si ho může kdokoli.
Není proto náhodou, že Harry Potter a princ dvojí krve zdůrazňuje nahodilost Harryho "vyvolení", které snad vzniklo jen chybným výkladem neplatného "proroctví". Harry je možná hrdinou omylem, jistě však na základě omylu nejedná. Nehledá poselství, ale východisko. Autor přednáší filozofii na FF UK
Komentáře vyjadřují názory čtenářů. Redakce nemůže ovlivnit jejich obsah. Vyhrazuje si však právo je odstranit. Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte. |
