Poklady „Kde je? Kde jen může být?“ lamentoval Severus Snape, když již potřetí prohledal celý svůj šatník. S nespokojeným povzdechem to vzdal a zběžně pohlédl na nepořádek, který se v jeho soukromých komnatách nakupil. Oblečení bylo rozházeno všude možně, papíry a knihy se mísily v nesouměrných hromadách a další osobní věci byly poházeny kolem postele a na zemi. Tohle všechno pro jeden pitomý hábit!
Snape rukou prohrábl své mastné černé vlasy a proklínal muže, kvůli němuž se musel pustit do hledání. ‚To byla nápad, nechat Albuse Brumbála, který poletuje kolem hradu v těch svých trapných hábitech, aby vybral oblečení!‘ pomyslel si Snape hořce. Jenže řediteli odporovat nemohl, především v tak důležitý den, jakým dnešek zajisté byl. Právě dnes měl celý kouzelnický svět oslavit porážku lorda Voldemorta a hlavní část oslavy se měla konat v Bradavicích spolu se závěrečnou hostinou na oslavu vítězství. Harry Potter, který strávil většinu sedmého ročníku připravou na poslední, rozhodující souboj s Voldemortem, dnes oslavuje se svými přáteli a několika nejdůležitějšími lidmi z ministerstva a Řádu fénixe, a on by tam neměl chybět. Takovým oslavám se Snape přirozeně vždy vyhýbal. Vydal ze sebe všechno, aby se z toho vykroutil. Pak se na něj ale Brumbál laskavě usmál a vysvětlil mu, jak moc by pro něj znamenalo, kdyby se slavnosti účastnil také někdejší špeh. ‚K čertu s Brumbálem,‘ pomyslel si Snape. „Je to mistr manipulace.“
Brumbál chtěl, aby si jeho podřízení vzali své nejlepší oblečení, čímž byl míněn společenský hábit, který každý profesor obdržel při svém jmenování do funkce. Snape nenosil oficiální hábit profesora lektvarů jen tak někdy. Poslední příležitostí byla Koneference o lektvarech v Ženevě, a to už je deset let zpátky. Když se pak vrátil, hábit vybalil a rychle na něj zapomněl. Nemusel totiž, a ani nechtěl, tu věc nosit při vyučování.
Ačkoliv dnes by se raději nevěnoval ničemu jinému než učení. Proto potřeboval ten šílený hábit.
Nakonec Snape vytáhl svou hůlku, naštvaný, že ho to nenapadlo už dříve, a vykřikl: „Accio společenský hábit!“
Nejdřív se nic nedělo. Pak se ozvala zpod postele ohlušující rána a nejrůznější osobní věci, do té doby pečlivě uschovány, vyletěly ven. Hábit byl naštěstí mezi nimi a brzy přistál v jeho natažené ruce. Snape se zamračil na černý hábit s fialovým a stříbrným lemováním a setřel nahromaděný prach ze zářivě fialových odznaků a ocenění za lektvary, která se skvěla přímo na přední straně hábitu.
‚Fialová,‘ pomyslel si. ‚Ze všech barev na světě to musí být zrovna fialová.“ Nesnášel barevné oblečení. Uvědomil si, proč zřejmě ten hábit ze všeho nejdřív strčil pod postel. Bylo to téměř odporné. Fialová vůbec neladila s jeho světlou pokožkou. Další povzdech mu unikl, když si na sebe hodil hábit a pohlédl na hodiny. Brumbál ho očekával ve Velké síni hodinu před začátkem velkolepé hostiny na oslavu vítězství, aby se pozdravil s pozvanými hosty a hodnostáři. I přesto, jak moc se snažil vyhýbat oslavám a soukromým večírkům, Brumbál chtěl, aby se tam aspoň ukázal a Snape se navíc chtěl rozloučit s odcházejícími studenty Zmijozelu.
Snape už se měl k odchodu, když jeho pozornost upoutala tmavá dřevěná krabička, která nenápadně ležela na podlaze. Byla napůl schovaná pod postelí, víko vyzývavě pootevřeno. Krabička se vysunula společně hábitem, když jej hnalo ven přivolávací kouzlo, a třebaže to byla jen nepatrná část toho nepořádku, Snapea právě k ní něco táhlo. Zamyšleně civěl na spleť havranů a hadů vyřezaných do dřeva a nemohl od toho ormamentu odtrhnout oči.
Najednou padl na kolena a těžce oddechoval. Náhle zapomněl na slavnostní hostinu, pouze zíral na zem s očima rozšířenýma překvapením. Snapova ruka se jemně přiblížila ke krabičce, trvalo však dlouhou chvíli, než se ji vůbec dotkl. Přejížděl prsty po vyřezávaných havranech a jeho rty se zvlnily do toužebného úsměvu. Byla to opravdu jednoduchá krabička, perfektní pro úschovu pravých dětských pokladů. Tolik vzpomínek, dobrých i špatných, šťastných i bolestných, bylo ukryto pod jejím dřevěným víkem. Snape obvykle ignoroval nebo potlačoval cokoliv, co mu připomínalo dětství. Jenže tato pokladnička v něm vyvolala silné pocity a vzpomínky a srdce mu u toho prudce tlouklo.
Když si přitahoval krabičku k sobě, přemýšlel, jak je možné, že skončila pod jeho postelí v Bradavicích. Myslel si, že všechny věci z jeho mládí byly poztráceny nebo zničeny během jeho bouřlivého života. ‚To bude nejspíš Brumbálova práce,‘ říkal si a zároveň si usmyslel, že se o této záležitosti musí před tím starým prohnaným čarodějem někdy zmínit. Teď však sáhl dovnitř a vytáhl první věc.
Byla to dětská kouzelnická knížka, opotřebovaná a vybledlá. Bylo vidět, že o ni bylo dobře pečováno. Kouzelné obrázky se už sice pohybovaly loudavě a barvy nebyly tak zářivé, ale to Snapa nezajímalo. Tato knížečka byla vánočním dárkem od jeho maminky. Dostal ji ještě jako úplně malý kluk. Když ji rozevřel, mohl si přečíst nápis na první straně.
Pro mého nejdražšího malého havrana,
veselé Vánoce!
S láskou,
máma
Snape se smutně usmál, knihu si přitiskl k hrudi a vybavil si vzpomínku na ni.
~*~*~*~
Malý chlapec, nemohly mu být víc než čtyři roky, triumfálně zaklapl svou knihu a vyškrábal se na nohy. Knihu si strčil pod paži a z očí si odhrnul několik zatoulaných pramenů hebkých černých vlásků. Na tváři měl zářivý úsměv. Malý rozesmátý chlapec tiše otevřel dveře od svého pokoje a rozkoukával se v temné chodbě. Nikde nebyl ani náznak, že by byl v domě ještě někdo jiný, ale on nenechával nic náhodě. Bylo sice teprve kolem poledne, ale nikdy nevěděl, kde přesně se jeho otec nachází, a rozhodně nehodlal riskovat rozčílit ho tak brzy.
Chlapeček pevně uchopil svou knížku, vydal se dál chodbou a vyhýbal se přitom vtíravým pohledům těch nepříjemných obrazů, co visely na šedých stěnách. Když dorazil k dubovým dveřím, jemně zaťukal a doufal, že člověk uvnitř odpoví. K jeho radosti se dveře pootevřely. Přesně tak, aby mohl proklouznout a vstoupit tak do obrovské ložnice.
Tmavomodré závěsy byly pevně zataženy a jediné světlo v místnosti vyzařovalo z několika svíček na nočním stolku. Ložnici zdobil drahý nábytek z třešňového dřeva a všechen vzduch byl slabě prostupován nahořklou vůní lektvaru. Celé místnosti dominovala nádherná postel s nebesy a přesně tam zaměřil chlapec svou pozornost.
Nesměle přistoupil blíž a zamračil se, když si uvědomil, že nedohlédne až nahoru na tu velkou postel. Rozhlédl se kolem po nějaké židli, aby se po ní vyšplhal nahoru, a v tom uviděl bledou ruku, natahující se přes okraj postele.
„Jsi to ty, Severusi?“ volal ho slabý ženský hlas. „Pojď za mnou můj havrane, abych na tebe viděla.“
Pokynula mu rukou. Chlapec jménem Severus si položil knihu na pokrývku, aby mohl lépe vyskočit na postel. Přestože byl lehoučký, usadil se vedle ženy ležící na břiše uprostřed změti polštářů a přikrývek nadmíru opatrně.
„Jsem to já, mami.“
Severus pozoroval, jak jeho matka otevřela to oko, které nebylo celé oteklé, a láskyplně se na něj podívala. Byla celá pohmožděná a pobledlá, což byl výsledek dalšího ostrého střetu s jeho otcem, ale vždy si našla dostatek energie a času pro svého Severuse. Usmál se a ukázal svou knihu. Byl to vánoční dárek od ní, dostal ho před pár týdny. Severus vynakládal obrovské úsilí, aby dokázal přečíst celou knihu úplně sám. Učil se výjimečně rychle a byl si jistý, že tento skutek by rodiče potěšil.
„Dnes jsem ji dočetl, mami. Chceš, abych ti předčítal?“
Žena se pousmála a přikývla. Svezla se mezi polštáře a i když se snažila skrýt bolestivé škubnutí, jak se pohnula hojící se rána, Severus to viděl a ve studu sklonil hlavu. Nerozuměl tomu, proč jeho otec na ně bývá tak často naštvaný a snažil se, jak nejlíp uměl, aby byl otec stále spokojený. Jenže někdy se se starším Snapem prostě nedalo rozumně jednat. Obvykle to byla matka, kdo trpěl hněvem svého manžela, snažila se před ním syna chránit. Chlapec byl přesvědčen, že to, co se stalo mámě, byla jeho chyba. Proto se jí nedokázal podívat do očí, dokud ho křehká ruka nechytla za bradu a nepozvedla mu obličej. Její modré oko se dívalo smutně, když ho jemně hladila po jeho vlastní pohmožděné tváři.
„Můj ubohý malý havrane. Nebyla to tvoje chyba. Nikdy to není tvoje chyba. To musíš pochopit.“
Severus přikývl a jeho prsty se instinktivně semkly kolem knihy. Když stále nic neříkal, jeho matka si povzdechla a přitáhla si ho blíž k uklidňující jistotě svého těla a do tepla polštářů.
„Moc ráda bych tě slyšela číst, Severusi.“
Severus měl radost, že může potěšit matku, otevřel knihu Kluběnka Willy a pustil se do čtení. To matka ho naučila číst už v tak raném věku a bylo tedy příhodné, že bude první, kdo uslyší plody své práce. Jen na pár slovech se zadrhnul, ale matka mu pomohla, když si nevěděl rady. Jakmile dočetl, zářivě se usmál a s radostným pohledem na tváři vzhlédnul na matku. Ta se také doširoka usmívala a ovinula svou nezraněnou ruku kolem jeho ramen. Rty se dotkla jeho čela, když mu říkala: „Jsem na tebe velice pyšná. Byla to skvělá práce.“
Severus se začervenal a objal svou matku co nejpevněji si mohl dovolit. Cítil se velice potěšen sám sebou. Jedna jeho malá část mu sice říkala, že jednou se jeho otec vrátí domů a štěstí bude to tam, ale byl rozhodnut užívat si tuto chvíli tak dlouho, jak jen to bude možné. Máma mu vtiskla další lehký polibek do vlasů, jak ležel naproti ní. Cítila se velmi unavená. Slabá ruka se zvedla, aby ho mohla pohladit po vláscích. S širokým zívnutím nechal svá víčka klesnout. Lehce se usmála a zašeptala: „Můj ospalý havrane. Tak chytrý a tak odvážný.“
Pousmál se a usnul. Knížku svíral v náručí.
*~*
Příjemné dřímání bylo přerušeno vzteklými nadávkami jeho otce. Severus se ostražitě přikrčil, instiktivně se schoval v bezpečí mámina náručí. Povzdechla si, připravena slabým tělem bránit své jediné dítě, jak nejlépe mohla. Úzkostlivě poslouchali drsný hlas Tiberiuse Snapea, jak hubuje domácímu skřítkovi za nesplnění nějakého úkolu. Hlasité kroky se chodbou stále přibližovaly. Náhle se rozletěly dveře. Zamračený obličej Tiberiuse Snapea na ně chvíli hleděl, než si zkřížil ruce a chladně se zeptal:
„Co tady dělá, Livie? Máš nařízený přísný odpočinek na lůžku. To znamená žádné vyrušování malými chlapci!“
Livie se podívala manželovi přímo do očí a přitáhla si Severuse ještě blíž k sobě.
„Odpočívám, jak sis přál,“ odpověděla tiše. „Severus jen přišel přečíst mi něco ze své knížky. Přečetl ji celou sám, Tiberiusi. Není to úžasné?“
Severus se váhavě podíval přes rameno, aby viděl otcovu reakci. Nebyl ani překvapen, když v té bledé tváři nezahlédl ani náznak jakékoli emoce. Zvedl svou knihu, aby ji otec mohl vidět a se zatajeným dechem čekal, co bude dál. Přísné černé oči přes něj přelétly a zastavily se na Livii. Rty zkřivil úšklebek, když Tiberius došel k posteli.
„To je vážně úžasné, Livie,“ vyprsknul sarkasticky. „Chlapec umí číst. Víc by na mě zapůsobilo, kdyby projevil nějakou známku kouzla.“ Tiberius se nad nimi zlověstně tyčil a chytil Severuse za křehkou ruku.
„Využij svou novou dovednost, chlapče, a přečti si nějakou pořádnou kouzelnickou knihu. A už víckrát neruš svou matku.“
S těmito slovy vytáhl Severuse z postele a hrubě jím mrštil o zem. Livie se zamračila a natáhla se pro syna, ale jakmile uviděla Tiberiusův ostrý pohled, raději se zdržela komentáře a sesunula se zpět mezi polštáře. Nechtěla svého manžela znovu rozhněvat. Přít se s ním by jí nepomohlo, a už vůbec by to nepomohlo Severusovi.
Ten sledoval spor mezi rodiči beze slova. Uvědomoval si, že by měl zůstat potichu, dokud nedostane jasné povolení odejít. A tak nehybně seděl, knihu pevně přitisknutou k sobě pro případ, že by se jeho otec rozhodl potrestat ho za rušení matčina klidu. Nejistě vzhlédl, aby viděl Tiberiuse otočit se a shlédnout na něj. Ukázal ke dveřím a řekl: „Jdi pryč. S tebou si to vyřídím později.“
„Ano, pane,“ odpověděl Severus pokorně a postavil se na nohy. Ještě se otočil, aby zachytil poslední matčin pohled. Viděl, jak se snaží se na něj klidně usmívat ještě předtím, než věnovala všechnu svou pozornost Tiberiusovi. Severus svěsil hlavu a rychle za sebou zavřel dveře, aby nikdo neviděl slzy, které se mu už už draly do očí. Lehce třesoucí se rukou si otřel obličej a zamířil do svého pokoje.
Slzy by mu nepomohly vypořádat se s otcem nebo vyléčit mámu a Severus bojoval sám se sebou, aby nepropuknul v bezmocný pláč. Neříkal mu snad otec stále dokola, aby přestal být slaboch a konečně vyrostl? S velikým úsilím čtyřletý chlapec potlačil slzy a přestal se bázlivě třást.
Když se Severus vrátil zpět do svého pokoje, sedl si na postel a podíval se na knížku, kterou ještě stále držel v rukou. Z ložnice nevycházely žádné zvuky, Severus doufal, že jeho otec bude dnes večer milostivý. V tu chvíli si pomyslel, jak si může máma myslet, že všechno bude dobré, když byl jeho táta na ně pořád tolik rozzlobený. Severus si povzdechl a otevřel knihu, hodlal se ponořit do příběhu. Aspoň do té doby, než jeho otec příjde a znovu zničí jeho vymyšlený svět, kde byl v bezpečí.
Dlouhé mrštné prsty hladily vybledlý obal dětské knížky. Snapeovy rty se mírně usmívaly, jak opatrně otáčel stránky. Důvěrně známá slova trpělivě čekala, aby mohla být opět přečtena svým vlastníkem. Jeho úsměv se změnil v úšklebek, když si vybavil i zbytek toho dne. Zatřásl hlavou, aby z ní vyhnal obraz otce, jak mu vytrhl knihu, aby ho ještě víc potrestal, a místo toho zaostřil na šťastný úsměv a polibky matky. Melancholický, zádůmčivý povzdech unikl Snapovi, jak ho přemohly vzpomínky. Stále se snažil nepodléhat emocím, ale jeho obvykle silné sebeovládání ho opouštělo.
Zvědavost, touha a bolest s ním lomcovaly, když si prohlížel obsah dřevěné krabičky. Bude Brumbálovi vadit, když se na hostině objeví trošičku později? Snape věděl, že teď není čas na sezení a vzpomínky, ale síla minulosti byla příliš velká. Sáhl do krabičky a vytáhl další věc.
(za překladatelský tým: loony) 