Lektvary a pampelišky
Malá kytice svázaná černou stuhou byla navěky zachována pomocí jediného jednoduchého kouzla. Zářivé barvy bílých, žlutých, oranžových a modrých květů působily v přítmí sklepního bytu poněkud podivně. Snapea překvapilo, když si k nim přičichl, že voní přesně tak, jak si pamatoval. Vdechnul tu lehkou svěží vůni a okamžitě se mu vybavil sluneční svit, pikniky a smích.
Okvětní lístky sedmikrásky byly pod Snapeovými prsty stále stejně sametově jemné. Vytrhl ji ze svazku a roztáčel mezi prsty. Vzpomínal si, jak se tvář jeho matky rozzářila, když jí nesměle podal tuhle pečlivě naaranžovanou kytici. Měli tak málo důvodů k úsměvu a smíchu... Snape si uchovával vzpomínku na matčin vlídný úsměv hluboko ve svém srdci, kde k ní nic špatného nemohlo proniknout.
Snape se usadil a pozorně si květiny prohlížel, v duchu si odříkával jejich běžné i odborné názvy. Znovu ztracen ve vzpomínkách nepřítomně otáčel sedmikráskou.
* ~ * ~ * ~ * ~ *
„Co je další přísadou v předpisu, Severusi?“
Chlapec se otočil na stoličce v matčině dílně na přípravu lektvarů a natáhl se pro knihu o lektvarech pro domácnost. Knihu si položil do klína a prsty přejížděl po stránce, dokud nenašel návod na lektvar proti nachlazení, který jeho matka chystala na zimu. Jeho černé oči se zúžily soustředěním, vzpomněl si, že právě do kotlíku přidala drcená broučí křídla. Podíval se tedy, co je další krok v přípravě.
„Píše se tu, že máme přidat dva čerstvé tar…tarax…taraxněco offi…“
„Taraxacum officinale. To je latinský název pro pampelišku.“ Doplnila ho matka a usmála se nad jeho zamyšleným výrazem. Věděla, že se její syn právě snaží zapamatovat název další rostliny. „Dvě říkáš? Ta květina by měla být za tebou, druhá police zespoda, vlevo.“
Severus opatrně vrátil knihu na pracovní stůl, seskočil ze stoličky a došel k policím s ingrediencemi, které lemovaly zdi laboratoře. Našel správnou polici a prohrabal celé hromady sušených i čerstvých rostlin. Letos v létě ho matka začala učit umění výroby lektvarů a i přes to, že zatím neprojevil jedinou známku kouzla v sobě, stačilo Severusovi rozpoznávat ingredience a pomáhat matce při výrobě lektvarů i při provádění výzkumů. 'Jednou', říkal si s nadějí, jak odsunoval hromádku fialek, 'budu dělat víc, než přinášet ingredience'. Zamračil se, když si uvědomil, že jim došly všechny čerstvé pampelišky. Přes rameno řekl:
„Žádné tu nevidím, mami. Musely nám dojít.“
„Hmm? Co's říkal můj malý havrane? Našel jsi ty pampelišky?“
Tentokrát se pětiletý Severus s netrpělivým zamračením otočil a zopakoval:
„Řekl jsem, že už nemáme žádné čerstvé pampelišky. Co teď uděláme?“
Livie zvedla oči od míchání a také se zamračila. Otřela si ruce do zástěry a postavila se vedle syna k policím. Severus matku sledoval jak prohledává šteláře, mumlá si pro sebe a zamyšleně se škrábe na hlavě.
„Hm, myslela jsem si, že ještě mám nějaké čerstvé pampelišky. Bez nich nemůžeme lektvar dokončit a také je potřebuju na další projekty.“ Při těchto slovech Severus doslova ožil. Možná, že když na to půjde chytře, tak matku přesvědčí, aby šla květiny nasbírat a jeho nechá hlídat bublající kotlík. Livie se na svého až příliš chytrého syna ostře podívala, jako kdyby mu četla myšlenky, a řekla: „Ani náhodou! Nenechám tě tady bez dozoru dospělé osoby. Kdo v,í jakou neplechu bys mohl udělat, zatím co bych tady nebyla. Ty můj drzý havrane.“
Severus se na matku podíval svým nejnevinnějším pohledem, velkýma černýma očima doslova prosil. Laboratoř na lektvary byla jeho druhá nejoblíbenější místnost v domě (hned po rozsáhlé knihovně), strávil by tady nejraději každou chvilku. Tedy kdyby nebylo vyučovacích hodin a námitek otce. Toto místo bylo královstvím jeho matky a Severus si strašně rád prohlížel všechny ty nádoby, listoval knihami a díval se na ni, jak se samozřejmostí a lehkostí profesionála vyrábí lektvary. Věděl stejně dobře jako jeho matka, že kdyby ho tu nějakou dobu nechali, zapálil by sídlo ve snaze udělat sám nějaký ten lektvar. Toto vědomí však Severusovi nezabránilo použít veškeré své dětské nevinnosti a lstivosti k zvrácení matčina rozhodnutí.
Naneštěstí se Livie nenechala ošálit a sehnula se, aby synovi láskyplně rozcuchala vlásky.
„Vím, na co myslíš, můj havrane, ale to by nefungovalo. V tvém věku je to až příliš nebezpečné.“ Severus se sklesle nahrbil. Matka si ho ještě chvilku prohlížela, pak došla k pracovnímu stolu a zvedla malý košík. S úsměvem mu ho podala. „Nicméně přece jenom je tu něco, s čím mi můžeš pomoct. Pamatuješ si, jak jsi se učil o rostlinách?“ Přikývl. „Tak tedy můžeš jít na jižní louku a natrhat čerstvé pampelišky. Naplň tenhle košík co nejvíc to půjde a vrať se brzo. Uděláš to pro mě, Severusi?“
Severus se na ni zářivě usmál a odpověděl:
„Samozřejmě, mami. Najdu ti ty nejlepší pampelišky v celé Anglii!“
Vyběhl ze dveří tak rychle, že mu matka ani nestihla odpovědět.
* ~ *
Sídlo Snapeů byl starý dům shlížející na pěkný kousek půdy na anglickém venkově. Bylo poměrně izolované jak od mudlů, tak i kouzelníků. Nejbližší vesnice byla víc jak 30 minut chůze vzdálená. Většina mudlovských vesničanů vyrůstala na povídačkách o divném panském domě na hranici města a rodině Snapeů se vyhýbali. O dům a pozemky se dobře starala skupinka domácích skřítků, kteří neúnavně pracovali, aby udrželi sídlo v perfektním stavu. Zatím co dům sám byl úzkostlivě udržovaný, kolem něj se rozprostíraly divoké louky a úrodná pole. Dokonce v jednom rohu panství byl zastrčený rybníček.
Vzhledem k tomu, že byla zrovna půlka léta, louky byly zarostlé barvami hýřícími divoce rostoucími květinami, horkým letním vzduchem se neslo bzučení včel. Žhnoucí slunce udeřilo do malého Severuse hned, jak prošel zadními dveřmi. Musel se chvíli zastavit a nechat oči přivyknout z šera domu náhlému jasu venku. Zdálo se, že jeho světlá kůže dostala trochu barvy, už jak šel po stezce, a radostně si pohupoval s košíkem. Nepřítomně si něco pobrukoval, užíval si šance uniknout tísnivé atmosféře domu a krásného dne.
Jižní louka byla plná života, když na ni Severus dorazil, a začal se dívat po pampeliškách. Všude kolem byly květiny, ptáci a včely. Procházel louku skrz na skrz, čelo zvrásněné soustředěním. Kdykoli narazil na pampelišku, pronesl: „Taraxacum officinale!”, a okamžitě ji uthnul. Košík byl brzo naplněný čerstvými květinami, zrovna se otáčel k odchodu, když jeho pozornost upoutal malý trs sedmikrásek.
Severus se ohlédl k domu a pak zase na květiny, rty měl našpulené zamyšlením. Věděl, že by se měl k matce vrátit s pampeliškami, než bude lektvar znehodnocen. Jenže šance věnovat jí něco neobyčejného, byla až příliš dobrá, než aby si ji nechal uniknout. Severus věděl, že by se jí kytice čerstvých kytek do laboratoře líbila. Konečně se rozhodl, odložil košík a začal sbírat ty nejkrásnější kytičky, které našel. Přestal teprve až se mu pestrobarevná kytice sotva vešla do malé ručky. Rozvázal si už poněkud opotřebovanou černou stuhu, která držela jeho dlouhé černé vlasy z očí, a svázal s ní kytici.
Ještě jednou si své dílo pořádně prohlédnul, byl se svým dárkem velmi spokojený. Tyhle divoce rostlé květiny se budou do laboratoře jeho matky krásně hodit. Kytici vzal do jedné ruky, zvedl košík a pospíšil si zpátky do domu.
* ~ *
„Tady jsi! Už jsem se bála, že květinová stvůra snědla mého malého havrana!“
„Mami, každý ví, že květinové stvůry ve skutečnosti neexistují! Nestvůry mají rudé zlé oči a dlouhé tesáky a žijí na hřbitovech, kde požírají mrtvé!“
„Tak to jsem se tedy musela splést. Našel jsi dost pampelišek?“
Severus spěšně ukázal košík plný nasbíraných pampelišek. Postavila ho na stůl, ale pak se na syna zvědavě zadívala. Neklidně se ošíval, jednu ruku držel za zády a musel se přemáhat, aby se nezačal usmívat.
„Co to tam máš?“ zeptala se s širokým úsměvem Livie. Obešla kotlík a klekla si před syna. Severus se plaše usmál a pomalu vytáhl kytici. Jeho matka překvapením zalapala po dechu a oči se jí rozsvítily nadšením, když si od něj kytici brala. „Ty jsou nádherné, Severusi. Děkuji ti!“
Livie si ke květinám přičichla a Severus sledoval, jak se jí na rtech tvoří potěšený úsměv.
„Byly tak krásné, že jsem ti je musel přinést, mami.“
Matka kolem něj pomalu ovinula ruce v něžném objetí, v kterém chvíli setrvali. Nakonec se přece jen zvedla a mávla hůlkou, aby přeměnila obyčejnou skleněnou baňku v krásnou modrou křišťálovou vázu. Livie do ní nalila trochu vody a vložila květiny, pak ji postavila na parapet malého okna v laboratoři. Otočila se k němu s ještě větším úsměvem.
„Tááák! To je pro ně to pravé místo, co myslíš, Severusi?“
„Rozhodně,“ odpověděl Severus a vyskočil si zpátky na stoličku. Těšilo ho vědomí, že dnes se mu podařilo něco zvláštního. Seděl a sledoval matku jak natáčí vázu, dokud světlo nedopadalo na květiny a křišťál v tom správném úhlu. Jediným dalším mávnutím hůlky navždy zachovala vůni léta a lásky v této kytici obyčejných planých květin.
Livie se ohlédla na syna a láskyplně se usmála, když v jeho černých očích uviděla zářit dokonalé štěstí a nevinnost. Nevěděla, jak dlouho ještě bude v těch očích onu nevinnost vída,t ale mohla dělat jenom to, že svého malého havrana bude chránit. Potlačila vzdychnutí a soustředila raději pozornost opět na teď už téměř dokončený lektvar. Po té, co přidala dvě čerstvé pampelišky, začala Livie míchat po směru hodinových ručiček. Zeptala se:
„Co je další krok v předpisu, můj havrane?“
„Hmm, píše se tu přidat špetku prášku z dikobrazích bodlin.“
„Ah, části těla dikobraza jsou po tvé pravici, Severusi. V prostřední polici.“
Severus vstal, aby podal přísadu do lektvaru. Očima přelétl přes vázu s květinami. Usmál se a pomyslel si, že by možná mohl matku přemluvit k pikniku zítra na louce.
* ~ * ~ * ~ * ~ *
Jak si tak prohlížel květiny ve své ruce, vzpomněl si Snape, jak skončily ve schránce s ostatními památkami na dětství. Po té, co jeho matka zemřela, zabalil všechno v její laboratoří, aby nemohl otec zničit nebo prodat cenné vybavení, a uložil všechno ve svém soukromém trezoru u Gringottových. Mezi tím vším byla i tato kytice. Snape ji před mnoha lety našel, když si byl vyzvednout vybavení ke tvorbě lektvarů pro lorda Voldemorta. Už si nevzpomínal jak nebo kdy se dostala do této krabice, ale předpokládal, že ji tam musel někdy uložit, aby se neztratila.
Ovšem to jak a kdy vlastně nehrálo roli, jak si po pár minutách usilovného přemýšlení Snape uvědomil. To, na čem záleželo, byl fakt, že si uchoval vzpomínku na svou matku. A byl neskonale vděčný, že to udělal.
Snape se najednou rozhlédl a zvedl jednu černou ponožku, kterou v mžiku přeměnil v modrou křišťálovou vázičku. Strčil do ní kytici a postavil ji na noční stolek.
Ačkoliv sluneční paprsky nikdy nepronikly do kamenných sklepení, teď si přece jenom našla do hlubin Bradavic zář letního slunce.
(Za překladatelský tým: sibyll)
