Knihovny a Páni zla
Další byla také knížka, tentokrát však velice odlišná od té předešlé, dětsky veselé. Tohle byl odborný deník s deskami z temně rudé kůže a s vyraženým zlatým nápisem. Byl nazvaný Jedy a protijedy od Livie M. Snapeové. Takováhle knížka neměla nic společného s těmi ostatními nevinnými připomínkami dětství. Ovšem Snapeovi připomínala klíčový okamžik jeho dětství, který nemohl být opomíjen nebo zapomenut.
Dlouho se jen tak díval na obal, oči upřené na matčino jméno a prsty přejížděl zlatá písmena. Toto pojednání o nejrůznějších jedech a jejich protijedech napsala krátce po tom, co se vdala, ještě před jeho narozením. Tehdy ještě nebyla omezena povinnostmi manželky čistokrevného kouzelníka a měla tak čas se věnovat svým zamilovaným lektvarům. Jedy a protijedy byla Liviina poslední publikovaná práce o lektvarech. Dokonce i Snape sám byl překvapen množstvím detailů a snahy vložené do této studie, jak si listoval jejími žloutnoucími stránkami.
Najednou se zachvěl a jeho lehce se třesoucí ruce málem upustily knížku na zem. Ta červená vazba mu bolestně připomněla jisté zářivě rudé oči. Snape ztěžka polkl, tyhle novější vzpomínky honem zatlačil za pevný štít ve své mysli.
Ovšem jiné vzpomínky, ty dětské, nebylo tak snadné zahnat.
* ~ * ~ * ~ * ~ *
Tyhle večírky přímo nenáviděl. Byly to jenom příležitosti pro jeho otce pochlubit se rodinou a vylepšit si vlastní postavení v rámci čistokrevné společnosti. Severus si o nich myslel, že jsou nudné a zbytečné a mnohem raději by byl zalezlý ve své ložnici nebo někde v rožku v knihovně s nějakou knížkou nebo s jednou ze svých několika hraček.
Jeho pozornost však upoutal smích z jednoho ze salonů a ačkoli věděl, že by to neměl dělat, nakoukl do oné místnosti, aby zjistil, co že se to děje tak zábavného. Právě unikl nudné společnosti čarodějek, které jeho matka bavila na druhé straně haly, a kdyby ho zahlédnul jeho otec, musel by protrpět to samé zase s jeho známými. Jenom otec by ho neuvítal s úsměvem a sklenkou teplého jablečného moštu, ale s úšklebkem a sarkastickou poznámkou.
Někteří kouzelníci seděli a povídali si, jiní popíjeli draze vyhlížející likér a další, jako jeho otec, už pili o dost tvrdší ohnivou whiskey. Severus se otřásl. Jeho otec se neopíjel moc často, ovšem když už opilý byl, stával se o to víc nebezpečným, a každý obyvatel domu se mu radši vyhýbal. Řekl si, že musí matku varovat ještě před koncem večírku.
Severus sledoval svého otce, jak se nahnul k jednomu kouzelníkovi a potichu mu něco říkal, poznal v něm Arcadiana Malfoye. Tento vlivný kouzelník jeho otce už několikrát navštívil, ale Severus se s ním setkal pouze krátce, protože Malfoy s jeho otcem spěšně zmizeli do pracovny nebo snad někam do spodnějších částí panství. Blonďák přikývl a jeho otec se ďábelský usmál. V tu chvíli se otočil a setkal se očima s polekaným Severusem, jeho úsměv se ještě rozšířil. Tiberius se posadil, odložil sklenici a zavolal:
„Severusi! Pojď sem!“
Severus potlačil zaúpění a poslušně vešel do salonu, rukama se nervózně tahal za rukávy hábitu, a než sklopil oči, prohlédl si tváře, které se teď na něj upřeně dívaly. Zastavil se vedle svého otce. Nepodařilo se mu tak úplně potlačit ucuknutí, když mu otec pokládal svou velkou ruku na útlé rameno. Prsty se varovně lehce sevřely a Severus stál tiše, zatímco jeho otec pronesl:
„Toto je můj syn Severus. Jak vidíte, Livie a já se z něj snažíme udělat pořádného mladého kouzelníka.“
Někteří z přihlížejících zasvěceně přikývli a Severus velice zahanbeně sklonil hlavu. Tiberius na svém synovi vždy našel nějakou tu chybu a strašně rád na ně ostatní upozorňoval. Alespoň nezmínil, že stále ještě neprojevil první známky magie. To by bylo pravděpodobně příliš ponižující, i pro staršího Snapea, a něco, o čem by nechtěl, aby se diskutovalo ve společnosti, kterou se právě snaží okouzlit.
Severus se nutil zůstat klidně stát a přál si, aby už byl omluven a mohl se jít na zbytek večera schovat do knihovny. Musel protrpět otcovy zahanbující poznámky a posměšný smích ostatních. Slyšel muže mluvit hrdě o svých synech a věděl, že takhle by o něm jeho vlastní otec nikdy nepromluvil. Říkal si, jestli i ostatní kouzelníci pravidelně trestají svoje děti za to, že vůbec existují. Zatímco se hosté na jeho účet dobře bavili, Severus tiše stál po boku svého otce, a čekal až bude propuštěn. Potlačoval nutkání se rozplakat. V tom ho překvapil laskavý hlas přicházející zprava.
„Jak jsi starý, Severusi?“
Severus pohlédnul do světlešedých očí Arcadiana Malfoye a ztěžka polkl.
„Je mi šest, pane.“
Malfoy přikývl a očima přejel ke dveřím, jako kdyby někoho očekával. Podíval se zpátky na malého chlapce a bez většího zájmu si ho prohlížel.
„Tvoje matka říká, že jsi na svůj věk poměrně inteligentní, prý pořád jenom ležíš v knihách.“
„Rád čtu, pane, knihy jsou fascinující.“
„Hmm. Kdyby tak jenom můj syn byl stejně zapálený do učení. Lucius je v prvním ročníku v Bradavicích a vypadá to, že ho víc než studium zajímá famfrpál.“
Protože nevěděl, co na to říct, zůstal Severus zticha, dokud ho ostrým pohledem Tiberius nedonutil vymáčknout ze sebe:
„Jsem si jistý, že mu studium půjde skvěle.“
Malfoy se nad tím pousmál a Severus mu plaše úsměv oplatil. Tiberius je okamžitě přerušil.
„No, i když bych si velice přál, aby můj syn zůstal, je jen nadbytečnou přítěží a bude se tedy muset rozloučit.“ Postavil se a odváděl Severuse ke dveřím. Kouzelníci si jich nevšímali a vrátili se ke svým vlastním rozhovorům. Jakmile vstoupili do haly, mimo dohled společnosti, Tiberius se sklonil a jeho sevření Severusovy paže se zesílilo dost na to, aby po sobě nechalo čerstvé modřiny. Zacloumal s ním a tiše zavrčel:
„Dnes večer už tě nechci ani vidět. Máš velké štěstí, že jsi ze sebe před mými hosty neudělal blázna. Teď jdi do svého pokoje a zůstaň tam. Později za tebou pošlu matku, aby se na tebe podívala.“
Severus přikývl a sledoval otce, jak beze slova mizí do salonku. Vzdychl a zamrkal, aby zahnal slzy, které už hrozily, že vytečou. Ať se snažil být silný a nebojácný sebe víc, něco v jeho otci ho vždycky donutilo rozbrečet se zoufalstvím a beznadějí. Nic, co kdy udělal, pro něj nebylo dost dobré, a Severus si nejasně pomyslel, co by asi tak musel udělat, aby se na něj jeho otec podíval aspoň jednou vlídně a s hrdostí.
Místo toho, aby šel přímo do svého pokoje, jak mu otec poručil, procházel se Severus po setmělých chodbách panství, a aniž by si to uvědomil, nohy ho nesly do knihovny. Očarované pochodně a svíčky se rozsvítily, jakmile do ní Severus vkročil. Usmál se, cítil se tu v bezpečí a vítaný.
Knihovna na Snapeově panství byla poměrně rozsáhlá a to především díky snahám Livie, která si cenila učení a vědomostí nade všechno ostatní, a to ať už šlo o informace docela nevinné, nebo ty, co měly co do činění s černou magií. Byly tu knížky o všech možných i nemožných kouzelnických disciplínách a dokonce se během let podařilo vloudit do přeplněných polic i pár mudlovským románům. Police se táhly od země až ke stropu a dokonce i na zemi a na stolcích ležely hromady knih. Pod oknem a uprostřed místnosti stálo několik křesel, jedno z nich, opotřebované ale pohodlné, bylo odtaženo ke krbu. Právě v tomhle křesle Severus rád trávil volné chvilky, schoulený s nějakou dobrou knížkou a šálkem čaje, který si nechal donést od některého z domácích skřítků.
Severus chvilku jen tak stál uprostřed místnosti a díval se na všechny ty vědomosti čekající, až je jeho mladá mysl dychtivě vstřebá. Náhodně si vybral jednu ze sekcí a dotlačil k ní dřevěné schůdky určené pro podáváni svazků z výše umístěných polic. Jak tak šplhal, prohlížel si názvy knih v dosahu a kousal se do rtu, jak se snažil vybrat na dnešní večer jednu jedinou z nich. Vyšplhal ještě o kousek výš, rozhlížel se po nějakém zajímavě znějícím názvu, a v tom ho jeden opravdu upoutal.
Byla to tenká knížka, vázaná v rudé kůži a její zlatě vyvedený název hlásal: „Jedy a protijedy od Livie M. Snapeové“.
Severus zalapal po dechu. To byla knížka jeho maminky! Nikdy mu neřekla, že napsala knihu o lektvarech.
S dychtivým výrazem ve tváři se nahnul, aby si ji podal, ale zamračil se, když si uvědomil, že je mimo dosah. Protáhl ruku kolem jedné příčky žebříku a druhou natáhl pro knížku, musel se celý předklonit. Žebřík se nejistě zakymácel, ale Severus byl rozhodnutý. Zrovna, když mu prsty sjely po hřbetu knížky, uslyšel hluboký hlas, jak se ptá:
„Nepotřebujete pomoc?“
Severus se tak lekl, že ztratil svou už tak špatnou rovnováhu, naklonil se dozadu a sklouzl z žebříku. Ještě se snažil chytit, ale pak s výkřikem doopravdy spadl. Zavřel oči, aby neviděl, jak rychle se blíží k zemi a připravil se na bolestivý dopad.
Vůbec nečekal, že by se jeho pád náhle úplně zastavil a už vůbec by ho nenapadlo, že by byl opatrně odlevitován do křesla. Celý roztřesený a v šoku se Severus podíval na svého zachránce.
Shlížely na něj podmanivě zelené oči kouzelníka, který právě skláněl svou hůlku. Měl delší černé vlasy a pohledné rysy a zdálo se, že je jen o něco starší než Severusův otec. Ovšem jediný pohled do těch očí prozradil mnoho let zkušeností a moudrost. Za okouzlujícím úsměvem se skrývala velká síla. Severus si říkal, co asi tenhle člověk dělá v jejich domě.
„Je mi velice líto, že jsem vás vyděsil, mladý pane Severusi. Vyděl jsem hořet pochodně a zajímalo mě, kdo to asi čte takhle pozdě. Jste v pořádku?“
Severus mdle přikývl a kouzelník mu podal sklenici vody, kterou pro něj vyčaroval. Povzbudivě na něj mrkl. Když se konečně uklidnil, cizinec se zeptal:
„Na co jste se to vlastně snažil dosáhnout?“
„Na knihu, pane. Napsala ji moje matka a chtěl jsem si ji dnes večer přečíst,“ odpověděl Severus. Sledoval muže, jak přešel ke knihovně a mávnutím hůlky vytáhl červenou knížku. Kouzelník se podíval na název a na rtech se mu objevil malý úsměv.
„Ah, skvělá volba. Pamatuju si, že jsem ji četl, hned po té, co ji vaše matka vydala. Velice zajímavá práce.“ Kouzelník ho probodl pohledem, v kterém však nebylo nic zlého, pouze zájem. „Jste si jistý, že byste to měl číst? Pro dítě je to dost náročná četba.“
Severuse tahle poznámka rozzlobila, podíval se na něj jako na sobě rovného a odpověděl:
„Matka mě nechává číst cokoli chci. Říká, že znalosti by se neměly omezovat. Už jsem četl knihy mnohem zajímavější než je tahle.“
K jeho překvapení se kouzelník lehce zasmál a než se usadil do křesla naproti němu, tak mu knížku podal.
„Nechtěl jsem vás urazit. Je potěšující vidět dítě s takovým nadšením pro učení. Většina dětí, s kterými jsme se setkal, se nezdály nakloněny rozšiřování svých mentálních horizontů.“
„To mi říkal i pan Malfoy. Nevím, co má být tak zvláštního na čtení. Vždyť člověk se může naučit tolik věcí jen tím, že otevře knihu. Proto sem tak rád chodím, mohu se zde učit, aniž by mě někdo vyrušoval. Do knihovny nikdo nikdy nechodí, takže se tu můžu před všemi schovat a nikdo mě neobtěžuje.“
„Vím přesně, co myslíte. Také jsem si nemyslel, že by tu někdo mohl být. Tyhle večírky bývají poměrně únavné a člověk prostě někdy potřebuje trochu klidu,“ odpověděl kouzelník s příjemným úsměvem. Severus mu úsměv oplatil, ale pak si uvědomil, že nemá ani ponětí, kdo je tenhle člověk zač. V jeho společnosti se mu líbilo a rád by věděl s kým to vlastně mluví. Očividně se mu musela zmatenost projevit ve tváři, neboť kouzelník řekl: „Kde jsem to dnes večer nechal způsoby? Jsem lord-“ V tom se zarazil a prohlédl si Severuse s vypočítavým výrazem. „Tom Raddle, ale můžete mi říkat prostě Tome.“
„Těší mě, že jsem vás potkal, Tome,“ odpověděl Severus zdvořile, „Jste jedním z otcových přátel?”
Tom zvedl obočí a v zelených očích se mu mihla jakási neidentifikovatelná emoce.
„Jsem… známým vašeho otce, ano. Máme... spolu nějaké obchodní záležitosti.“
Severus přikývl, Tomovo vysvětlení ho uspokojilo a potěšilo ho, že není jako otcovi jiní přátelé. Otevřel ústa, aby se zeptal o jaký obchod to jde, když se ozvalo hlasité zaklepání a donesl se k nim ode dveří hlas.
„Můj pane, už jsme… Severusi!”
Tiberius se zastavil hned za prahem, oči se mu rozšířily překvapením z toho, jaký pohled se mu nabídl, pak se v nich nebezpečně zalesklo. Pravá ruka se mu sevřela v pěst a zle zíral na syna. Severus si všiml jak moc se jeho otec rozzlobil a těžce polkl. Věděl, že dnes večer ho čeká přísný trest. Z nějakého důvodu se otec zdržel hubování i fyzického trestu. Jenom tak stál na prahu a pěst se mu svírala a zavírala. Severus se schoulil ve svém křesle a vyhýbal se otcovu pohledu. Tom pouze opět zvedl obočí a s vychytralým výrazem přejížděl pohledem mezi otcem a synem. Ladně se zvedl na nohy a upravil si elegantní černý hábit.
„Máte báječného syna, Tiberiusi. Rozhodně se na něj v budoucnu přijedu podívat. Má v sobě velký potenciál,“ řekl Tom konverzačním tónem, ale i Severus v něm vycítil nevyslovenou hrozbu. Velice ho překvapilo, že otec sklonil hlavu a odvětil:
„Samozřejmě. Livie i já budeme poctěni.“
Tom se otočil na Severuse, vlídný úsměv se mu opět usadil na rtech. Štíhlou rukou mávnul směrem ke knížce v chlapcových rukou.
„Těším se, že jakmile tu knihu dočtete, budeme pokračovat v našem rozhovoru. Bylo mi potěšením, Severusi.“
„Děkuji vám, Tome. Za všechno.“
Tom se na rozloučenou lehce uklonil a svižně opustil knihovnu. Teď zůstali otec a syn sami, chvíli se na sebe upřeně dívali. Severus držel knihu pevně u sebe, skoro jako by otce vyzýval, aby se mu ji pokusil vzít. Tiberius sevřel rty do tenké čárky a za velkého sebeovládání měkce pronesl:
„Jdi do postele, Severusi. Ráno si o tom ještě promluvíme.“
Severus nechtěl zjišťovat, jak dlouho otci tahle náhlá mírnost vydrží, a tak si pospíšil z knihovny a do svého pokoje. Zatímco se připravoval do postele, přemýšlel o tom, co se dnes večer stalo. Došlo k tolika pro něj novým a podivným věcem, že o nich o všech nedokázal zaráz rozmýšlet. A tak Severus vklouzl pod pokrývky i se svou novou knížkou a začal číst. Alespoň dočasně zapomněl na všechny otázky a starosti.
* ~ * ~ * ~ * ~ *
Takové bylo jeho první setkání s kouzelníkem, který měl radikálně změnit jeho život. Snape zavřel oči a naslouchal náhodnému rytmu, který jeho prsty vyťukávaly na koženou vazbu knihy od jeho matky. Tahle vzpomínka s ním otřásla víc, než by si býval myslel, a musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby se zbavil přetrvávajícího pocitu dětské důvěry a zvědavosti. Býval tak naivní a důvěřivý. Jak nadšeně vložil svou důvěru první možné osobě mimo matky, aby ho chránila před despotickým otcem. A jak ono setkání v knihovně, ke kterému došlo před třiceti lety, změnilo jeho další život...
S povzdechem Snape listoval publikací o lektvarech, kterou kdysi uměl nazpaměť slovo od slova. Sám napsal během studií mnohem detailnější analýzy nejrůznějších jedů a protijedů, které došly mnohem větší slávy. Ovšem prameny jeho práce se daly vystopovat až k původnímu výzkumu Livie Snapeové. Zaujal ho popis jednoho jedu, který způsoboval smrtící křeče. Zběžně si ho prohlédnul a představil si matku, jak v soukromí své laboratoře analyzuje ingredience a zkoumá účinnost protijedů.
Opatrně knihu zavřel a odložil ji. Možná, že by si později mohl promluvit s Dracem Malfoyem a zeptat se svého nyní již bývalého studenta, jestli by si ji nechtěl půjčit ke svému vlastnímu výzkumu. Pokud ne, najde téhle knížečce domov mezi svými ostatními milovanými svazky.
Snape potřásl hlavou, aby se zbavil vzpomínek na Voldemorta, nehledě na to jak mladého a milého. Nadšeně uvítal vzpomínky vyvolané dalším předmětem z dětství.
Novinky 
