Snape otevřel sevřenou pěst s sledoval, jak se zlatostříbrná zlatonka vznáší jen pár centimetrů od jeho tváře. Pomalu se mu obličej rozzářil úsměvem, natáhl se mrštně po zlatonce a opět ji sevřel v pěsti. Štíhlá stříbrná křidýlka mu zběsile narážela do prstů ve snaze se osvobodit, tak ji propustil. Opět se mu třepotala před obličejem a lehké závany vzduchu ho lechtaly na zahnutém nose.
Zlatonka kolem jeho hlavy bleskurychle poletovala asi minutu, černé oči ji celou dobu pozorně sledovaly. Zrovna když už málem dolétla mimo dosah, Snape vystřelil pravou rukou a chytil vrtošivou hračku. Usmál se tiše pro sebe.
Celých několik minut zlatonku pouštěl a zase chytal, zkoušel staré reflexy a vzpomínal na den, kdy mu byl ukázán kouzelnický sport famfrpál. Když se opravdu soustředil, cítil dokonce vítr ve vlasech a skoro i slyšel smích svých spoluhráčů.
Je až překvapující, co všechno se člověk naučí od rodiny.
* ~ * ~ * ~ * ~ *
Opět se schovával. V knihovně. Jako obvykle.
Severus se zavrtěl ve svém křesle u krbu a sykl, protože ho kvůli tomuhle pohybu zabolel jeho pohmožděný trup a srůstající ruka. Levou rukou lehce přejel a bezvýsledně poškrábal léčebnou sádru, kterou mu museli léčitelé dočasně dát na pravou ruku. Sádra ho svědila jak šílená, takže jediné, na co Severus mohl myslet, bylo strhnout si ji a zbavit se toho nepohodlí. Jenže věděl, že kdyby to udělal, tak by tím přerušil kouzla, která léčila jeho zlomenou ruku. S povzdychnutím si přitáhl pravou ruku těsně k tělu a s pomocí druhé ruky si posunul knížku na klíně.
Na jejích stránkách byly řádky a slova o středověkých kletbách, ale Severus je nečetl. Díval se do plamene v krbu a přemýšlel s vážností, která neměla u sedmiletého chlapce co dělat. Vrásky bolesti a strachu brázdily jeho mladou tvář, když přemýšlel o svém životě, a především o otci.
Došel k závěru, že nikdy nepochopí, z čeho býval jeho otec tak rozezlený a násilnický. Severus nikdy nevěděl, co u něj vyvolá záchvat zuřivosti, ale po sedmi letech žití ve společnosti onoho kouzelníka si už Severus vypěstoval pud sebezáchovy. Obvykle poznal, kdy se má otci vyhýbat, kdy se tiše podrobit nebo kdy raději nechat matku pokusit se rozzlobeného muže uklidnit. Jak se tak Severus díval na svou zlomenou ruku, říkal si, proč ho asi jeho instinkt posledně zradil.
Severus si klidně hrál ve své ložnici s pár starými kouzelnickými hračkami, které jeho matka našla Merlin ví kde. Zaskočilo ho, že otec z ničeho nic a beze slova vpadl do místnosti, pohled chladný a neodpouštějící. Měl na sobě podivný černý hábit a hůlku v ruce. Severus vykřikl překvapením a bolestí, když na něj otec použil kouzlo, po kterém bylo celé jeho tělo jako v ohni a zmítalo se v křečích v neuvěřitelné agónii.
Hned, jak bolest ustala, se jeho otec uchýlil k obvyklému bití a mumlal si něco o Pánu zla, soukromé výuce a ochraně. Severus samozřejmě vůbec netušil, o čem to mluví a zůstal schoulený na zemi své ložnice, dokud si na něm otec nevybil všechnu svou frustraci a vztek. Ze zemdleného stavu bolesti ho osvobodil chladivý něžný dotek na čele. Otevřel oči, aby se setkal s matčiným starostlivým pohledem. Sama měla na tváři modrající pohmožděninu, ale jinak se zdálo, že je v pořádku. Severus se na ni chtěl povzbudivě usmát, ale k vlastnímu zahanbení se jeho tvář zkroutila a propukl v usedavý pláč. Jediné, co si ze zbytku noci pamatoval, bylo hřejivé objetí a utišující hlas matky, která mu zpívala, dokud neupadl do neklidného spánku.
A teď se schovával v knihovně, měl zlomenou ruku a pokoušel se potlačit bolest a zmatek, které se mu usadily hluboko v srdci.
Z přemýšlení ho vytrhl šoupavý zvuk ode dveří a následný písklavý hlas:
„Pane Severusi?“
Severus vzhlédl a uviděl maličkou domácí skřítku, jak se váhavě přibližuje k jeho křeslu. Skřítka měla na sobě špinavý a vybledle černý povlak na polštář, jehož lem teď nervózně žmoulala mezi prsty, oči měla lesklé strachem. Očividně tahle ubohá skřítka právě mluvil s Tiberiusem, a ten neměl ani trpělivost, natož náklonnost k tvorům, kteří se mu starali o domácnost.
„Ano, Mormiel?“
„Pán žádá o vaši přítomnost ve své studovně, pane Severusi,“ Odpověděla skřítka a soucitně se na něj usmála. Severus vstal a neochotně odložil knížku na polstrování křesla.
„Nevíš, proč se mnou chce mluvit?“
„Mormiel je líto, pane Severusi, ale pan Snape jí nic neřekl.“
„To je jedno. Takže v pracovně, ano?“
„Ano ano, pane Severusi.“ Mormiel se zarazila, zatahala ho za hábit, aby se sklonil, tak, že mu mohla pošeptat do ucha: „Mormiel pro vás a paní bude mít čerstvé sušenky.!
Severus se usmál a přikývl, ujistil skřítku, že se po večeři zastaví v kuchyni pro sladkost. Mormiel šťastně přikývla, velké uši se jí zatřepaly než s prásknutím zmizela. Vzdychnul a vyrazil na pomalou cestu do otcovy pracovny.
* ~ *
Severuse překvapilo, když vstupoval do pracovny, že je tam i jeho matka. Stála vedle otce a příjemně se usmívala. Tiberius ho sledoval s nečitelným výrazem, jak došel až k psacímu stolu, kde se zastavil a čekal. Severus riskl rychlý pohled na matku, udivilo ho, že doslova září vzrušením, což byla emoce, kterou v přítomnosti Tiberiuse nikdy nepoznali. Říkal si, co se asi děje.
„Chlapče, nechal jsem si tě sem zavolat, abych ti řekl, že zítra odjíždíme na prázdniny. Jeden z domácích skřítků ti večer pomůže s balením,“ oznámil mu otec bez okolků. Severus byl ohromený a nadšený. Z panství se dostal pouze párkrát, a i to bylo jenom s matkou do nedaleké vesnice.
„Kam pojedeme, pane?“ odvážil se Severus zeptat. Ještě více ho teď překvapilo, že se otec v židli opřel a podíval se na Livii. Ta se opět usmála a řekla:
„Pojedeme na pár dnů navštívit rodinu mého bratra, Severusi. Tvůj strýc Corvus a teta Octavie se už nemůžou dočkat, až tě konečně uvidí.“
Severus se zatím ještě nesetkal s žádným členem matčiny rodiny a byl zvědavý, jací budou. Budou tak milí a chytří jako matka? Mají nějaké děti, s kterými si bude moci hrát? Severus se při té myšlence usmál. Život na panství Snapeů býval po většinu doby osamělý a vyhlídka na strávení času s jinými dětmi byla vzrušující. Matka musela uhádnout na co myslí, protože řekla:
„Mají dva syny, kteří jsou o něco starší než ty, Severusi. Rodolfusovi je 10 a Rabastanovi 8. Užiješ si s nimi spoustu legrace.“
Severus na to nic neřekl, jeho mysl už totiž byla zaneprázdněna představami o hrách a dobrodružstvích, které si s bratranci užije, přesně jako je to v knížkách, které četl. Srdce se mu nadouvalo z těch všech věcí, které by mohli podniknout, ovšem jako vždy se jeho otci podařilo tenhle vzácný moment zničit.
„Ale Livie, pochybuji, že by si chtěli hrát s takovým motákem,“ prohlásil Tiberius nedbale. Byl si samozřejmě vědom, jak na syna tahle ošklivá poznámka zapůsobí. To, že se u něj magie zatím neprojevila, stále mezi nimi bolestivě viselo. Severus teď zvadl jako květina na přímém slunci. Sklonil hlavu a zíral se hustý koberec pracovny, aniž by ho vnímal. Jeho matka vzdychla a zamumlala manželovi pár slov, pak obešla stůl a vzala syna do náruče a vynesla ho z místnosti.
Jakmile dosáhli relativního bezpečí jeho ložnice, tak ho Livie posadila na postel a vzala synovu tvář do štíhlých prstů.
„Neposlouchej, co ti otec říká, můj havrane. Máš v sobě někde kouzlo, jenom se ještě nerozhodlo, že se ukáže. Vždyť v tvém strýci Corvusovi se neprojevilo skoro do jeho 10!“
Nejspíše ho to trošku povzbudilo, protože vzhlédl do matčiných očí a zeptal se:
„Vážně? Až do 10 let?“
„Ano. Všem nám bylo jasné, že v něm magie je, stejně jako u tebe.“ Položila mu ruku na srdce. „Moc se tím netrap, můj malý havrane. Tvůj otec to myslí dobře.“
Severus nad tím ohrnul nos a položil se unaveně do matčiného obětí. Rozhodl se nezmínit poslední výprask.
„Bude se mi bratranec líbit, mami? A strýc Corvus a teta Octavie taky?“
„Myslím, že budou, Severusi. Podle toho, co mi Corvus píše v dopise, byste spolu měli dobře vycházet. Budeme se mít báječně, jen počkej,“ slíbila Livie a s pusou na čelo ho pustila. Zítra brzo ráno přijde léčitel, aby ti sundal tu sádru a dal ti pár posledních lektvarů, po kterých ti zmizí modřiny.“
Severus se na ni ostře podíval. Věděl, že jediný důvod, proč znovu poslali pro léčitele, byl, že museli odstranit všechny známky týrání, než se setká s někým mimo nejužší okruh rodiny. Otec si nemohl dovolit, aby se o jejich rodinný život začal někdo zajímat a musel proto zakrýt před světem všechny stopy po jeho pochybném a zavrženíhodném chování. Jak Livie tak Severus věděli, že následky pokusu získat pomoc z venči by byly velice bolestivé, a ani jeden z nich nechtěl vědět, jak daleko by Tiberius zašel, aby si udržel reputaci a postavení v určitých kruzích.
Livie odpověděla synovi vlastním pohledem, ale pak odvrátila pohled, najednou se cítila nepříjemně. Následovala chvíle ticha, pak vzdychla a lehce ho políbila do vlasů.
„Musím se postarat o pár věcí, než odjedeme, ale můžu ti po večeři pomoct sbalit se. Hlavu vzhůru, můj havrane, tenhle výlet nám oběma pomůže.“
Severus pouze přikývl a sevřel levou ruku, aby se udržel od škrábání sádry. Matka se na něj ještě smutně usmála a odešla. Tiše seděl na posteli, ale pak si vzpomněl, že nechal svou knihu v knihovně, a tak pomalu vstal, že pro ni půjde. Přemýšlel o všech těch kletbách a zaklínadlech, které se jednoho dne naučí.
* ~ *
Příští odpoledne stál Severus s matkou před krbem ve vstupní hale, trpělivě čekali na Tiberiuse, až se k nim připojí a společně se pomocí prášku Letax přemístí na sídlo Lestrangeů. Livie se zářivě usmívala. Uplynulo už mnoho let od doby, kde se naposledy vrátila do domu, kde strávila dětství. Byla velmi nadšená, že opět uvidí rodinu. Severus se také usmíval. Alespoň na pár dní unikne pravidlům a náladám svého otce a také se těšil na setkání s bratranci. Tiberius konečně přišel, tvář lehce zamračenou. Příliš mu nezáleželo na Liviině rodině, ale měl nějaké vyřizování se švagrem a Lestrange byl momentálně oblíbencem vůdce jejich malé společnosti.
Livie dala domácím skřítkům pár příkazů na poslední chvíli, a pak vzala syna za ruku a svou druhou rukou nabrala Letaxu. Hodila ho do plamenů a vykřikla: „Panství Lestrangeů!“ a společně skočili dovnitř.
Jakmile ustalo točení hlavy, Severus zamrkal a rozhlédl se kolem. Z pohledu, který se mu naskytl, byl ohromen.
Do provzdušněné vstupní haly pronikaly skrz velká okna jasné sluneční paprsky a proteplovaly mramorovou podlahu. Na stěnách visely kouzelnické obrazy a tapiserie a v rozích stály zářivě zelené rostliny. Po pravé straně se do horních pater točilo schodiště, po kterém právě scházel majestátně vypadající kouzelník. Než mohl kdokoli promluvit, Tiberius vypadl z krbu, a zatím co si oprašoval neexistující saze z hábitu, s nechutí si přibližujícího se muže prohlížel. Kouzelník se lehce usmál a prohlásil:
„Tiberiusi, rád tě opět vidím.“
„Corvusi. Děkuji ti znovu za tvou pohostinnost.“
„Nesmysl, není nic, co bych pro svou sestřičku neudělal! Livie, jak se máš? Je to už tak dlouho...“
Livie se s bratrem šťastně objala a Severus se poprvé v životě díval na svého strýce. Byl vysoký, jako jeho otec, měl delší vlasy, které byly tak tmavé, až vypadaly jako černé, ale v slunečním svitu se leskly dohněda. Oči měl o něco tmavší než jeho matka, ale zářily v nich ty samé skryté vědomosti a síla. Severus zjistil, že stavbu těla zdědil po téhle větvi rodiny a býval by si přál, aby po nich zdědil také nos, místo toho zahnutého zobáku, co má po Snapeech.
„Mám se báječně, Corvusi. Kde je Octavie a chlapci?“ odvětila mu matka. Corvus mávl rukou k horním patrům.
„Snaží se s nimi něco udělat, aby vypadali jakž takž k světu. Poprali se totiž s nějakými místními mudlovskými dětmi. Jsou v pořádku, jen trošku špinaví. Předpokládám, že ti mudlové dostali lekci a už se víckrát nepřiblíží k panství příliš blízko.“ Corvus domluvil a podíval se na Severuse s okouzlujícím úsměvem. „A kdopak je tenhle mladík?“
„To je náš syn Severus,“ ozvala se matčina hrdá odpověď. „Severusi, tohle je tvůj strýc Corvus.“
Severus na strýce plaše vzhlédl a zdvořile pronesl:
„Je mi ctí se s vámi setkat, pane.“
Corvus se zeširoka usmál a natáhl ruku, kterou Severus váhavě přijal.
„No, už bylo na čase, abych poznal svého nového synovce! Je mi potěšením tě konečně poznat, Severusi. Jak už jsi nám vyrostl!“
Severus za sebou prakticky cítil otcův povýšený úšklebek, ale ignoroval ho a usmál se na svého nového, podivného, ale milého strýce. Otevřel ústa, aby odpověděl, ale v tom uslyšeli zvuky lidí scházejících po schodech. Vedle Corvuse se postavila čarodějka v elegantním modrém hábitu a dva chlapci. Všichni tři měli dlouhé kaštanové vlasy a neuvěřitelně modré oči, které si vřele prohlížely hosty, zatímco byli představeni. Chlapci se usmáli na Livii, zamračili na Tiberiuse a Severuse si prohlíželi s neskrývaným zájmem. Ten se na ně také upřeně díval, říkal si jestli se mu začnou smát, jako všechny ostatní děti, se kterými se setkal. V tom se ten starší, Rodolfus, najednou zakřenil a protočil oči na dospělé, kteří se ponořili do živého rozhovoru. Severus se také zašklebil a dokonce se odvážil netrpělivě na otce vzdychnout. Rabastan ohrnul nos a upoutal pozornost rodičů. Corvus mávl rukou k pozemkům a navrhl:
„Co kdybyste si šli se Severusem před večeří zahrát? Jednu hru famfrpálu byste měli stihnout.“
Famfrpál? Severus s nadějí vzhlédl. Ještě nikdy ho nehrál, ale už o něm přečetl snad všechno v knihách. A protože sebou na tomhle výletě knížky neměl, rozhodl se Severus zjistit, co zrovna na tomto kouzelnickém sportu všichni vidí. Otec mu koště nedovolil, takže jediná jeho zkušenost s létáním byla z loňského léta, kdy s matkou letěli na jejím starém koštěti. Z nadšených výrazů na tvářích svých bratranců, když za nimi šel dozadu za dům, usuzoval Severus, že byli nadšení mít k sobě třetího hráče. Rodolfus to potvrdil, když se na něj otočil a s úsměvem řekl:
„Máme vlastní způsob, když hrajeme sami, ale teď, když jsi tu, můžeme hrát normálně. Hrál jsi už famrpál, že ano?“
Severus se zarazil, nechtěl vypadat jako idiot před bratranci, které teprve poznal, jenže hned jak nasedne na koště, bude poznat jeho nedostatek zkušeností. Takže pokrčil rameny a odpověděl:
„Vlastně ne. Už jsem párkrát letěl a znám pravidla, ale sám jsem tuhle hru ještě nikdy nehrál.“
Jeho bratranci se zastavili před přístřeškem na košťata a divně se na něj podívali. Rabastan otevřel ústa, aby něco řekl, ale bratr ho zastavil šťouchnutím. Podívali se na sebe a zdálo se, že došli ke společnému rozhodnutí.
„To nevadí, Severusi, Ras a já tě to naučíme. Máme celý týden na to navzájem se poznat a zahrát si,“ řekl mu Rodolfus a vytáhl mu jedno koště – úplně nový Nimbus 1000, jak si s překvapením Severus všiml. Rabastan táhl dřevěnou truhlici na rovný kus trávníku se zasazenými obručemi na každém konci. Byla to zmenšená nápodoba famfrpálového pole. Zatímco Rabastan vypustil potlouky a odložil camrál stranou, Rodolfus dovedl Severuse do středu trávníku a řekl:
„Budeme hrát takhle. Rab a já budeme jako soupeřící týmy a budeme se snažit prohodit camrál protivníkovou obručí. Ty, Severus budeš neutrální chytač a budeš hledat zlatonku. Ať už povede ve chvíli, kdy ji chytíš kdokoli, ten vyhraje.“
„Já budu chytač? Ale co když ji nenajdu? Nelétám až zas tak dobře...“ zajímal se Severus, oči měl rozšířené překvapením a obavami.
„O to se neboj, Severusi,” ujistil ho Rabastan, který přinesl malou černou krabičku. „Zlatonka je očarovaná, aby se dala snadněji chytit. Dříve nebo později ji najdeš.“ Po té otevřel krabičku, z které vylétla zlatostříbrná zlatonka. Vteřinku se kolem nich vznášela, ale pak zmizela do průzračné zimní oblohy. Severus se nejistě zamračil a váhavě nasedl na koště. Jeho bratranci udělali to samé a během pár minut ho naučili jak zahnout, letět střemhlav a zastavit. Jakmile se Severus cítil ve vzduchu pohodlně, dal znamení Rodolfovi a bratři se pustili do boje o camrál. Vyhrál Rabastan a vydal se k bratrově brankové obruči. Hra začala.
Severus musel uznat, že famfrpál opravdu je vzrušující hra, když sledoval bratrance uhýbat a otáčet se a při tom všem se ještě snažit dát gól. On sám nelétal tak senzačně, ale alespoň nespadl a dokázal se vyhýbat potloukům. Po několika mylných pozorováních zlatonky se Severus rozhodl sletět o něco níž a udělat malou neplechu. Vznášel se před Rabastanovou brankou a obratně zabránil Rodolfovému pokusu vyrovnat na 30-30. Starší chlapec zařval v předstíraném uražení a mladší vyletěl výš a poplácal Severuse po rameni.
„Díky, Seve!“
„To není fér! Není to fér!“ stěžoval si Rodolfus. Severus pokrčil rameny a správně poznamenal:
„Neřekl jsi, že nemůžu být brankář. Hraju na více postech.“
Rabastan se hlasitě rozesmál a málem spadl z koštěte. Rodolfus se na ně stále upřeně díval, ale uznal Severusovu logiku s přikývnutím a odpověděl:
„No tak bys mohl svůj zadek dopravit taky k mé bráně, ne? A nezapomeň se dívat po zlatonce!“
Hra začala nanovo, Severus blokoval branky oběma chlapcům, létal kolem dokola a hledal zlatonku. Zrovna, když si začal myslet, že ji snad nikdy nenajde, upoutal jeho pozornost zlatavý záblesk za Rodolfusovou obručí. Se širokým úsměvem vyrazil Severus za zlatonkou, tak se soustředil, až si kousal ret.
Byl tak soustředěný na chycení kořisti, že neslyšel varování svých bratranců, dokud nebylo příliš pozdě. Potlouk narazil do jeho koštěte právě ve chvíli, kdy natahoval ruku po zlatonce. Překvapeně se nahnul dopředu, neměl čas ani vykřiknout, než začal padat k zemi. A jak zavřel oči a zadržel dech, projel jím pocit déjà vu.
Kouzelná moc.
Ale na rozdíl od minule se stalo něco podivného. Pocítil mocný nárůst něčeho v sobě a připadal si celý rozechvělý a rozehřátý. Toto zvláštní teplo se šířilo jeho tělem a zdálo se mu, že je jaksi víc živý. Síla v něm stále narůstala, obklopovala ho, chránila a zabránila vážnému zranění, možná i smrti. Když se Severus odvážil otevřít oči, zjistil, že se bezpečně vznáší pár stop nad zemí. Bezvýrazně hleděl na trávu a potom mrknul v náhlém pochopení.
To jeho kouzelná moc ho zachránila.
Severus byl tak přemožen tímto momentem, že si ani nevšiml, že se hladce snesl do trávy, a ani neviděl, ani neslyšel své rodiče utíkající k němu. Z omráčeného stavu ho vytáhla až matka, jejíž starostlivé oči se setkaly s jeho, zatímco přejela přes jeho tělo, aby se ujistila, že je v pořádku. Severus polkl, rozhlédl se a uviděl tetu Octavii, jak tiše mluví se svými ustrašenými syny. Rodolfus a Rabastan okamžitě varovali dospělé, že se něco stalo jejich bratranci. Strýc Corvus s námahou ukládal potlouky zpět do krabice a opravil roztříštěné koště mávnutím hůlky.
Když Severus vzhlédl k otci, očekával jeho obvyklé zklamané mračení, ale byl příjemně překvapen, že se na něj Tiberius dívá s pýchou. Jeho otec ho chvíli studoval, poté souhlasně přikývl a bez jediného slova zamířil zpět na panství. Severuse vyrušil polibek na nos a pohlédl na matku.
„Jsi v pořádku, můj havrane?“
Pokusil se promluvit, říct jí, že je opravdu v pořádku, ale vše, co z něho vyšlo, bylo slabé zasténání. Severusovi tekly z očí slzy úlevy a zabořil hlavu do matčina hábitu a tiše plakal. Slyšel ji říct něco strýci Corvusovi, pak ho zvedla a odnesla zpět do domu. Zastavil je výkřik Rodolfuse. Severus se podíval přes matčino rameno a náhle upadl do rozpaků, že ho bratranci vidí plakat. Ale jeho bratranec se usmíval a ukazoval na jeho ruku.
„Podívej Seve! Cestou dolů jsi chytil zlatonku! To znamená, že já vyhrál! Já vyhrál!“
A skutečně, když se podíval dolů, zlatonka byla pevně sevřená v jeho dlani, křídla se zběsile třepala ve snaze se osvobodit. Severus se pomalu usmál, jak sledoval tu maličkou věc. Pak podal zlatonku strýci, aby ji mohl uložit zpátky do krabice. Ale Corvus zavrtěl hlavou.
„Můžeš si ji nechat Severusi jako připomínku tohoto zvláštního dne. Můžeme si kdykoliv koupit jinou.“
Zabraný do zkoumání svého dárku, Severus přehlédl vděčný pohled, který matka věnovala bratrovi. Po chvíli zvedl hlavu a zašeptal:
„Děkuji, strýčku.“
„Nemáš vůbec zač, Severusi. Teď můžeš trénovat doma, a až nás znovu navštívíš, můžeš mé chlapce naučit pár famfrpálových fíglů.“
Nově projevený kouzelník unaveně přikývl, v tu chvíli nechtěl nic víc, než jít zpátky dovnitř a odpočinout si. Dnešek byl báječný, ale pořádně ho vyčerpal.
„Pojď, můj havrane, musíme tě očistit a připravit na večeři.“
Severus se šťastně schoulil u matky, zlatonku v bezpečí v jedné ruce, zatímco druhou ruku měl na srdci, aby cítil kouzlenou moc poprvé proudit ve svých žilách.
* ~ * ~ * ~ * ~ *
Snape nechal zlatonku chvilku poletovat než ji chytil a umístil zpět do její malé černé krabičky. Ten nezapomenutelný den, byl jednou z mála šťastných vzpomínek na dětství a vždy si ji rád připomínal.
Pocítil záchvat lítosti, když si vzpomněl, že jeho bratranci dostali mozkomorův polibek právě minulý týden. Několik Smrtijedů bylo dopadeno během poslední bitvy a Rodolfus a Rabastan Lestrangeovi byli dva z nich. Bellatrix si zvolila boj až do konce a byla zabita pomstychtivým Harry Potterem. Ministerstvo nakonec z Lestrangeových nadšeně udělalo ostrašující příklad a okamžitě je odsoudilo k Polibku.
Poté, co se přidali k Voldemortovi, se Snape opatrně distancoval od čím dál více vrtkavých příbuzných. Málokdo mimo okruh čistokrevných kouzelníků věděl, že je vůbec spřízněn s neblaze proslulými Lestrangeovými, a Snape dával přednost tomu, aby to tak zůstalo. Ale i když Rodolfus a Rabastan plně přijali životní styl Smrtijedů a zaplatili za to, pořád byli rodina a Snape na ně nikdy nezapomene. Navždy zůstanou smějícími se chlapci, co hrají famfrpál, jako tomu bylo v jeho vzpomínce.
S povzdechem odložil krabičku se zlatonkou a vzpomněl si na zbytek té návštěvy.
(za překladatelský tým: sibyll a Petiii)
Novinky 
