Konečky prstů něžně přejížděly po černobílé kouzelnické fotografii. Mladá, asi 18-ti letá žena na ní stála vedle staršího chlapce, který svou paži hrdě držel kolem jejích ramen. Čarodějka měla oblečen hábit bradavické školy, s absolventskou šerpou přes něj a držela srolovaný pergamenový svitek – své vysvědčení. Na jejím hábitu byly připevněny různé druhy odznaků: ty havraspárské prefektky a kapitánky famfrpálového družstva zářily nejjasněji. Stála na fotografii hrdě a vznešeně, zářivě se usmívala do fotoaparátu, avšak stále se snažila vypadat klidně ve všem tom zmatku, který pokaždé panoval při bradavickém závěrečném ceremoniálu. Naopak kouzelník z fotografie mával a křičel na někoho mimo záběr a snažil se přitáhnout na svou sestru veškerou pozornost. Ta se ho sem tam hravým plácnutím na rameno snažila uklidnit.
Snape se usmál nad dávným obrázkem své matky a proklel rodinné závazky, které ji připoutaly k muži jakým byl Tiberius Snape. Rodina Lestrangeových měla peníze a styky, které mnoho kouzelníků a čarodějek lákaly, aby se oženili či provdali právě za někoho z nich. Včetně Snapeových. Nakonec to byl neposkvrněný čistokrevný původ a mimořádná kouzelná síla Tiberiuse Snapea, které byly rozhodujícími faktory pro rodiče Livie k jejímu provdání právě za něj.
Smutně si povzdechl. Na fotografii vypadala jeho matka tak plná energie. Příliš mladá, aby byla přinucena k životu, který nebyl podle jejích vlastních představ. Přestože jeho matka pokračovala ve vzdělání a splnila si svůj sen stát se uznávanou odbornicí na lektvary. Slibná kariéra byla zastavena velmi záhy po sňatku a narození dětí. Tiberius chtěl spořádanou, čistokrevnou ženu a zabránil Livii dělat to, po čem toužila. Severus Snape se dozvěděl až později, že jeho matka neměla na výběr. Pokud nechtěla trpět pod manželovou hůlkou, musela se vzdát svých snů.
Čaroděj na fotografii, jeho strýc Corvus, tahal za sestřinu šerpu a gestikuloval na fotografa. Livie se zaškaredila a vytrhla šerpu z bratrových rukou a pokusila se ji opět uhladit. Corvus jí něco pošeptal do ucha a dvojice se šťastně rozesmála, jako by na světě neexistovalo nic jiného kromě tohoto momentu štěstí a lásky.
~ * ~ * ~ * ~ *
„A toto býval můj pokoj, když jsem byla ještě dítě. Jsem překvapená, že ho Corvus nechal tak, jak byl. Myslela jsem si, že ho on nebo alespoň Octavie za ty léta předělají na pokoj pro hosty nebo něco na ten způsob.“
Severus se usmál na matku, která se právě toužebně rozhlížela po pohodlně zařízené ložnici. Pokoj byl vkusně zařízen v modré, bílé a bronzové, s nábytkem z masivního dubu. Na zdi nad šatníkem bylo pověšeno poutavé vyobrazení havrana a hada. Havran měl roztažená křídla a stál nad stočeným stříbrným hadem, který výhružně cenil jedové zuby. Byla to nádherná malba a Severus ji dlouze obdivoval. Matka se postavila vedle něj a řekla: „Ach ano, tohle je můj oblíbený obraz na panství. Namaloval ho můj pradědeček a hned jak jsem jej uviděla, věděla jsem, že ho musí mít v pokoji.“
„Je to důvod, proč mě oslovuješ „havrane“, mami“? Severus si povšiml obrázků havranů, roztroušených po ložnici a rychle si z toho udělal závěr. Livie se na něj usmála. „Je to jeden z důvodů. Vždy jsem byla havrany fascinována. Moje první zvíře bylo havran, nikdy jsem neměla příliš ráda klasické sovy a spíš jsem chtěla mít něco odlišného, lepšího. Ale hlavní důvod, proč jsi mým malým havranem je,“ hravě se na něj usmála, „že mi připomínáš mně samotnou. Jsi takový můj malý Havraspárek.“
Severus, celý zamračený, dumal, o čem to matka mluví. Pak si vzpomněl na knihu, kterou četl o Bradavicích – kouzelnické škole, o které si myslel, že ji snad nikdy nebude navštěvovat. Vybavil si všechny informace, které četl, a také to, že ve škole jsou čtyři koleje: Mrzimor, Nebelvír, Zmijozel a Havraspár. Každá z nich, jak si vzpomínal, měla svou charakteristiku. „Kam myslíš, že budu zařazen, mami? Chtěl bych do Havraspáru, tak jako ty!“
Po tváři jeho matky se na okamžik mihl temný výraz, když se zamyšleně podívala na obraz na zdi.
„Nevím Severusi, v mé rodině byli všichni zařazováni do Havraspáru a Zmijozelu rovnoměrně. Já jsem byla v Havraspáru, ale Corvus ve Zmijozelu. Na druhou stranu, Snapeovi byli vždy ve Zmijozelu a tvůj otec byl chtěl, abys dodržel tradici. Jeho matka se zamračila, ale výraz jí z obličeje rychle zmizel. „Umím si tě představit v obou kolejích, ale přirozeně bych chtěla svého havrana v mé vlastní koleji.“
„Tak tam tedy chci taky. Kdy přijde můj dopis?“
„Ještě několik let ne, můj havrane. Kdo ví, možná dostaneš také zvací dopis z Kruvalské akademie. Ale ještě máme spoustu času na to, přemýšlet o takových věcech.“
Severus pokrčil rameny, nevěděl toho moc o jiných kouzelnických školách kromě Bradavic. Dovedl si představit, že kamkoliv jej bude chtít otec poslat, tam také půjde – a bez diskuze. Ale nyní se o to příliš nestaral a následoval matku k prohlídce další místnosti, tentokrát obývacího pokoje v patře.
Jakmile vešli do pokoje, první věc, která přitáhla jeho pozornost, byl obrovský gobelín, visící na zdi naproti krbu. Tmavě modrá látka protkaná stříbrnou nití zabírala téměř celou stěnu. Když Severus přišel blíže, uviděl na gobelínu strom rodinného rodokmenu, na vrcholu byla vyšita slova.
„Velký rod Lestrangeů
Connaissance est Puissant“
„Mami, co to je? A co znamená ten nápis?“ zeptal se Severus matky a prohlížel si gobelín.
„To je zobrazení rodokmenu Lestrangeů, Severusi. Je poměrně staré a jak vidím, Corvus ho udržuje ve výborném stavu. Věřím, že jeho vznik spadá až do středověku. „Connaissance est Puissant“ je francouzký výraz pro „Moudrost je síla“. Je to napsáno i na rodovém erbu.“ Ukázala na část rodokmenu, kde se dominující francouzská jména začala mísit s anglickými. „Naše rodina je původně z Francie, z regionu okolo Bordeaux, abych byla přesná. Ale přestěhovali jsme se do Anglie během Revoluce. Ani významné kouzelnické rodiny nebyly v bezpečí před vyvražďováním šlechty rolnickou lůzou a většina rodiny skončila proto tady.“
Severus shledal rodinnou historii jako fascinující téma a nechal své oči přejíždět po jménech svých předků až k místu, kde stříbrná linie spojovala jména Livie Lestrangeová a Tiberius Snape. Náhle se stříbrná nit objevila jako pokračování pod jmény jeho rodičů a on uviděl, že jeho jméno – Severus Snape – je oficiálně zaneseno do rodinného stromu.
„Podívej“! vykřikl. „Mé jméno je tady také. Jak je možné, že se tu neobjevilo, hned když jsem se narodil?“
Jeho matka se usmála a jemně se dotkla místa, kde bylo nyní jeho jméno vyšito.
„Jména nejsou zobrazena, dokud se u dětí neprokáže schopnost kouzlit. Jen opravdoví čistokrevní kouzelníci a čarodějky jsou zaznamenáni v rodokmenu, Severusi. Podívej se sem,“ ukázala na místo o několik úrovní výše. „Má teta Theodora porodila nejdříve motáka a teprve později čarodějku, ale jak můžeš vidět, na rodokmenu má zaznamenáno jen jedno dítě.“
„Tak to jsem rád, že jsem kouzelník, mami. Jsem pyšný, že jsem součástí rodokmenu,“ řekl a pokračoval ve studiu gobelínu. Našel čáru, která spojovala Corvuse a Octavii Zabiniovou, několik stříbrných nitek od ní vedlo k Rodolfusovi a Rabastanovi.
Vzhlédl, když uslyšel jemný smích a otočil se na matku. Ta mezitím přešla do rohu a dívala se na něco ve svých rukou. Severus k ní přišel blíž , zjistil, že je to obrázek a naklonil se, aby lépe viděl.
Na obrázku stála mladá čarodějka a kouzelník, mávající a smějící se do fotoaparátu. Severus odhadoval, že to jsou jeho matka a strýc, jen mladší. Ona měla na sobě školní hábit vyzdobený všemožnými odznaky a medailemi. Strýc Corvus měl slavnostní zelený hábit a snažil se co nejvíce sestru o maturitním dnu otravovat. Severus ignoroval Corvuse na obrázku a zaměřil se na smějící postavu své matky. Přemohla ho zvědavost a tak vypálil salvu otázek.
„Kdy je to foceno, mami? To jsou Bradavice? Na koho mává strýc Corvus? Proč jsou…“
„Tiše, můj havrane, uklidni svou všetečnou mysl,“ přerušila ho Livie a zavedla ho usadit se na židle u okna. Podívala se znovu na obrázek. „Bylo to foceno během závěrečného ceremoniálu, je to ve Velké síni. Myslím, že tvůj strýc mává na někoho ze svých kamarádů, kteří také doprovázeli končící sourozence.“
„Proč máš tuhle hezkou šerpu, kterou nikdo jiný nemá?“
„Ach, to je protože jsem byla premiantka třídy. Vybojovala jsem si to po těžkém souboji s jedním obzvláště bystrým studentem Nebelvíru. Ale když si Havraspárští něco usmyslí, málokdy toho nedosáhnou, jak ráda říkávala má matka.“
Severus šťastně poslouchal povídání o letech, kdy jeho matka studovala v Bradavicích. Vyprávěla o kapitánském postu ve famfrpálovém mužstvu Havraspáru, který vyhrál tři školní poháry. Zmínila se o svém vítězství v soubojnickém turnaji ve čtvrtém ročníku, popsala mu den, kdy obdržela prefektský odznak v pátém roce. A pak jak o pár let později dostala šerpu premiantky od samotného ředitele školy. Když utichla, Severus vzhlédl a uviděl ji hlouboce zamyšlenou. Už se ale nedívala na fotografii. Její pohled byl prázdný a pohrávala si se zlatostříbrným snubním prstenem na ruce. Díky bystrému úsudku Severusovi netrvalo dlouho přijít na to, co ji trápí. Bez váhání ji objal a políbil, přesně tak, jak to dělala ona po jeho střetech s otcem.
Livie se smutně usmála a přitáhla si ho blízko k sobě. Nebylo již třeba slov k vyjádření toho, co cítili a mysleli si. Po chvíli co takhle stáli si jeho matka povzdechla.
„Myslím, že bychom měli jít dolů na oběd, než pro nás strýc pošle skřítky.“
Zašla vrátit obrázek na stůl, ale Severus zavrtěl hlavou, vytrhl jí ho a sevřel si ho bezpečně na prsou.
„Myslím, že bych si ho rád nechal. Pokud ti to nevadí.“
Matka se na něj upřeně a zvědavě podívala, pak se usmála.
„Samozřejmě si ho můžeš nechat, můj malý havrane. Myslím, že ho radši uvidím ve tvých rukou, než aby na něj sedal prach v tomhle starém pokoji.“
Severus se široce usmál a strčil si obrázek do kapsy hábitu. Bude ho opatrovat jako upomínku na minulost a snad i příslib budoucnosti. Možná jednoho dne bude on tou osobou na obrázku, která bude součástí závěrečného ceremoniálu v Bradavicích, osoba, která dosáhne na ta nejvyšší ocenění, usmívající se na své pyšné rodiče a smějící se s přáteli.
O mnoho let později si uvědomí, jak bezvýznamné tyto sny byly.
* ~ *
Konec jejich návštěvy na sebe nenechal dlouho čekat. Shromáždění členové rodiny jedli svou poslední společnou snídani v jídelně, a zdálo se, že jsou všichni v dobré náladě i přes to, že Snapeovi odpoledne měli odjet. Severus se smutně rýpal ve svém toustu. Nechtěl odjet, ale veškeré jeho snahy přemluvit rodiče, aby zůstali o něco déle, byly otcem velmi rychle zmařeny. Tiberius jenom vyštěkl, že záležitosti, kvůli kterým přijel, jsou vyřízeny a není tedy důvod zůstávat, když doma čeká práce.
Severus si tento výlet opravdu užil a už se těšil na další návštěvu. Skoro celou dobu strávil s bratranci hraním famfrpálu a dalších kouzelnických her, které předtím neznal. Rodolfus a Rabastan byli trpěliví a dychtiví učit ho a Severus jim byl dobrým žákem. Zjistil také, že jeho bratranci znají spoustu kouzel a zaklínadel a dokonce si jich pár mohl zkusit s jejich cvičnou hůlkou. Strávili celé včerejší odpoledne vyměňováním si znalostí, až do chvíle, kdy Rodolfus zapálil bratra, když cvičil s náhradní hůlkou své matky. A tak všichni tři dostali přísný zákaz zkoušet kouzla bez dozoru dospělých. Severus byl nadšen, když se dozvěděl, že Rabastan se později v noci pomstil bratrovi tím, že mu pomocí kouzla, které je on naučil, zaklel oční víčka, aby je nemohl zavřít a jít spát. Jen včasný zásah tety Octavie zabránil, aby situace přerostla v bratrskou bitvou.
Jeho chmurné myšlenky byly přerušeny příletem velké černé sovy. Vlétla otevřeným oknem a několikrát zakroužila nad stolem. Severusův otec a strýc Corvus vyskočili bleskurychle ze židlí a sledovali let sovy s očekáváním a také s trochou strachu. Sovu zřejmě poznali a netrpělivě čekali, před koho si sedne na stůl.
Posadila se přímo před Severuse.
Překvapený chlapec se podíval na svého otce, aby mu řekl, co dělat. Ten si ho však prohlížel zúženýma očima a se semknutými rty. Tiberius Snape nevypadal zrovna spokojeně a Severus se na své židli začal cítit nepohodlně. Nervózně upíral zrak na černou sovu a dopis připevněný k její noze. Byl překvapený a vůbec netušil, o co jde. Nikdy mu ještě nepřišel dopis a vůbec netušil, kdo by mu teď mohl psát.
„Pusť se do toho, chlapče. Otevři to!“ pobídl ho ostře otec a zkřížil paže na prsou. Ignoroval varovný pohled Corvuse a zvědavé výrazy ostatních. S třesoucíma se rukama Severus odvázal dopis ze soví nohy a opatrně si ho prohlédl.
Dopis byl napsán na tlustém, krémově zbarveném pergamenu, s pečetí v podobě zeleného znaku s hadem a lebkou. Jediným identifikačním znamením odesílatele byly iniciály LV, vyvedené pod pečetí stříbrným inkoustem. Severus zvědavě rozlomil pečeť a začal číst.
26. října, 1967
Severusi,
Gratuluji! Doufám, že tento dopis Tě zastihne v dobré náladě a v pořádku. Tvůj otec mě informoval, že se u Tebe konečně projevily kouzelnické schopnosti, a já neodolal pokušení napsat tento malý gratulační dopis. První známka kouzla je mimořádným okamžikem v životě kouzelníka, a nikdy se na ni nezapomíná. Sdílím s Tebou Tvoji radost a vítám Tě mezi nesčetnými dalšími čistokrevnými kouzelníky a čarodějkami.
Rodiče Tě začnou seznamovat se základními kouzly a lektvary. Jistě se nemůžeš dočkat vyzkoušet své znalost v praxi a oni Tě toho mohou mnoho naučit. Nemusíš se obávat překročení zákonů o kouzlení nezletilých, Tvůj otec a já jsem se o tuto věc již postarali. Soustřeď se na své učení, Severusi. Je tolik nových věcí, které se teď můžeš naučit, a já Ti mohu ukázat.
Plánuji navštívit Vaši rodinu během příštích měsíců. Na setkání se těší a zdraví
Tom Raddle
„To je od Toma!“ vysvětlil Severus a podržel dopis, aby ho ukázal rodičům. „Gratuluje mi k projevení mých kouzelnických schopností a píše, že nás brzy přijede navštívit.“ Šťastně se usmál. Tom už u nich několikrát byl a Severus se nemohl dočkat další návštěvy tohoto silného a charismatického kouzelníka. Měl vždy něco, s čím se mohl podělit, ať už to bylo nové kouzlo nebo zajímavý kouzelný předmět, který objevil během svých cest. Bylo to tak fascinující a Severus se vždy těšil, co Tom ze svých cest přiveze nového.
„To je báječné, Severusi!“ odpověděla jeho matka, když si prolétla dopis, a otočila se k tetě Octavii, která byla vším zjevně silně překvapena. Severus pozoroval otce a strýce Corvuse, zabrané do konverzace. Tiberius vypadal vzrušeně a k Severovu překvapení se smál. Vrátil mu úsměv a Tiberius řekl s respektem v hlase: „Nezapomeň na to, co bylo v tom dopise. Už brzy začnou naše společné lekce. Hned po návratu domů. Je na čase, využít znalostí z těch tvých knih k něčemu pořádnému.“
Severus si s přikývnutím dopis znovu přečetl, a pak ho zasunul do hábitu. Nakrmil sovu několika kousky koláče a řekl jí, že napíše odpověď později. Zahoukala, roztáhla křídla a odlétla zpět k Tomovi, ať už byl právě kdekoliv. Severus se za ní díval, pak se otočil k bratrancům a pověděl jim o nadcházející výuce kouzel a přislíbené návštěvě od kamaráda Toma. Jak mluvil, cítil své srdce nadouvat se pocitem, který se mu chvíli nedařilo určit.
Naděje.
* ~ *
„Postaráš se, že nás zase navštívíte, že jo, Seve?“
„Ano, musíte přijet na Vánoce, domácí skřítkové udělají ten nejlepší puding. Mohl bys nás naučit nějaká další kouzla a zaklínadla. Potřebujeme něco nového, co můžeme použít proti těm hloupým mudlovským dětem dole ve vsi,“ zašeptal Rodolfus se skoro ďábelskou grimasou.
„Budu se snažit, ale nemůžu nic slíbit,“ odpověděl Severus bratrancům, když se loučili ve vchodu sídla Lestrangeových. „Nevím, jestli se otec bude chtít ještě vrátit, ale snad ho matka přemluví.
„Ale každopádně nám napiš,“ řekl Rabastan a nepřítomně nakopl skřítka, který zrovna drhnul mramorovou podlahu. „Ro dostal minulý měsíc k narozeninám sovu, takže ti můžeme napsat, kdykoliv budeme chtít.“
Severus se trošku zamračil. Neměl svou sovu a pochyboval, že by mu otec půjčil tu rodinnou k dopisování s bratranci. Z trapné situace byl zachráněn příchodem jeho rodičů a tety se strýcem ze salonku v přízemní. Nastal čas odjezdu a Severus měl špatný pocit, že jakmile se vrátí do jejich osamělého sídla, bude muset zaplatit za svého chování z tohoto týdne. Užíval si pohodové atmosféry a bezstarostného chování bratranců a ignoroval otcova pravidla, kde se dalo. Byl šťastný a spokojený, ale věděl, že těmto pocitům bude brzy konec. Tady poprvé okusil normálního dětství, které mu teď mělo být opět upřeni. A pokud mohl být chladný úsměv jeho otce varováním, Severuse čekala drsná noc. Lehce se přisunul blíž k matce a s díky se rozloučil s příbuznými. Strýc Corvus si k němu klekl a sevřel ho v lehkém objetí.
„Napiš nám nebo nás kontaktuj přes Letaxovou síť, kdybys měl jakýkoliv problém, Severusi,“ zašeptal mu do ucha strýc. „U nás budete s Livií vždy vítáni. Prosím dej nám vědět, pokud by se něco stalo. Hodně štěstí.“ Strýc ho pustil, napřímil se a objal Livii, jako by se nic právě nestalo.
Severus sklonil pohled, aby se vyhnul podezřívavým očím otce a nervózně si mnul prsty v rukávech. Co by strýc mohl udělat, aby ho ochránil před všehoschopným otcem? Mohl by zastavit bití? Kletby? Ochromující strach a samotu? Přestože Severus chtěl strýci věřit, nemohl zapomenout na roky života tyranským otce. Nemohl před nikým mimo rodinu projevit slabost, to bylo nemyslitelné. Nechtěl také, aby se jeho příbuzným něco stalo a byl si naprosto jistý, že by jeho otec přišel na to, jak jim ublížit, kdy jim pomohli. Narovnal se, své pravé pocity skryl hluboko v srdci a připravil se opustit toto útočiště a vrátit se domů.
Nakonec Tiberius s varovným pohledem svolal svou rodinu ke krbu a mávnutím hůlky odeslal zavazadla přes siť. Následovali Livie a Severus, se zamáváním na rozloučenou se vrátili domů.
Měkce přistáli ve vchodové části sídla Snapeů. Severus potlačil vzdychnutí a zamrkal, aby se přizpůsobil náhlému šeru. Zasmušile se podíval do stínů a už teď si přál být kdekoli jinde. Když mu na rameno těžce dopadla otcova ruka, Severus se otřásl a bezvýrazně se díval na podlahu.
Tady už nebyl ani famfrpál ani smích.
* ~ * ~ * ~ * ~ *
Snape se ještě chvíli díval na obrázek a pak ho zastrčil do rámečku, který pro něj právě vyčaroval. Postavil ho na malý stolek v rohu místnosti a otáčel jím, dokud nebyl spokojen s jeho umístěním. Matka a strýc se stále smáli a mávali, nevěděli nic o kouzelníkovi, který je láskyplně sledoval.
Ve vzácných chvílích vzpomínek Snape dumal, co by si o něm asi teď mysleli. Usmívali by se, plácali ho po zádech a říkali, jak jsou pyšní, nebo by si ho prohlíželi s pohrdáním a řekli, že už si nezaslouží jejich lásku? Byl Smrtijedem, zrádcem a nyní učitelem dětí, které nemají vůbec zájem o to, co se je snaží naučit. Podlehl temnotě, od které se ho matka tak tvrdě snažila uchránit a našel spásu až po mnoha bolestivých letech boje. Unikl mu povzdech. Co se stalo, stalo se a nyní nebylo nic, co by mohl udělat, pouze se zaměřit na budoucnost, v které už konečně nebyl Voldemort.
Byl tak ponořen v myšlenkách o minulosti, současnosti a budoucnosti, že ani neslyšel naléhavé klepání na dveře svého bytu. Zrovna tak neslyšel hlas netrpělivě volající jeho jméno. Neslyšel, že netrpělivost přešla do znepokojení a návštěvník pomocí kouzla vešel nezván. Když hlas znova promluvil, bylo to již ve dveřích ložnice.
„Severusi?“
Snape zaklel a překvapeně se otočil, oči upřené na nečekaného návštěvníka.
Modré oči zajiskřily, když mu pohled oplácely a Albus Brumbál rozhlédl po zaneřáděném pokoji, usmál se a řekl: „Rozhodl ses dnes nově vyzdobit byt?“
(Za překladatelský tým: Fred Weasley)
