Mezihra
„Rozhodl ses dnes nově vyzdobit byt?“
Snape stále zíral na nově příchozího hosta a cítil, jak jeho tělem otřásá zvláštní směs překvapení, zlosti a vzdoru. Napřímil se a trochu uklidnil.
„Pane řediteli. Co tady děláte?“
Brumbálův úsměv se vytratil, když zjistil, že jeho profesor lektvarů je trochu vyvedený z míry. Poté se významně podíval na hodiny a odpověděl: „Byl jsem zvědavý, pročpak můj profesor lektvarů a ředitel zmijozelské koleje ještě nedorazil na hostinu, jež má začít za necelou hodinu. Jen pro případ, že jsi ztratil pojem o čase.“
Černé oči střelily po hodinách a Snape jen stěží potlačil zklamání, když zjistil, že ředitel má pravdu. Závěrečná hostina na oslavu vítězství měla začít už zakrátko a on se tam ještě ani neukázal. Čekalo se, že slavný špeh Fénixova řádu bude Ministerstvem kouzel za své činy dnes oceněn, což byla věc, za kterou musel Brumbál velice tvrdě bojovat. Za žádnou cenu nechtěl zklamat svého přítele a rádce, neměl však v úmyslu ani opustit své nově nabyté poklady. Brumbál jej stále sledoval, plný očekávání, a Snape jen nejistě uhýbal před tím pronikavým pohledem.
‚Do háje s tou hostinou, zkazila mi skvělé odpoledne,‘ pomyslel si Snape hořce. Jeho mozek pracoval na plné obrátky, jak se snažil vymyslet přijatelné vysvětlení, proč se opozdil, a proč se rozhodl nejít tam vlastně vůbec. Ale jeho zmijozelská prohnanost ho pro jednou opustila. Snape otevřel ústa, aby se nějak omluvil, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Shlédl na dřevěnou krabičku, jež se mu povalovala u nohou, a rozhodl se udělat něco, co by normálně nikdy neudělal. Říct pravdu.
„Hledal jsem společenský hábit, pane řediteli, když jsem našel-“ zadrhnul se. Hledal způsob, jakým popsat, co to vlastně celou dobu dělal. „Našel jsem něco, o čem jsem si myslel, že je navždy ztraceno.“ Ignoroval Brumbálův zvědavý pohled, znovu se usadil na zem a ukázal na všechny poklady kolem něj. „Vzpomínky. Vzpomínky na minulost. Vzpomínky, díky nimž jsem kouzelníkem, jakým dnes jsem.“ Najednou s úšklebkem vzhlédl. „Promiňte mi, že jsem se opozdil. Ale upřímně, Albusi, v této chvíli mě nic nezajímá míň, než ta zatracená hostina. Příjdu tam, až se já rozhodnu to udělat.“
Albus Brumbál znal Severuse Snapea po mnoho let. Sledoval, jak z malého, ustrašeného a nejistého prváka vyrůstá schopný dospělý kouzelník. Věděl, že má v srdci speciální místo pro tohohle temperamentního zmijozelského, ať už si o tom zbytek kouzelnického světa myslí, co chce. Kde ostatní viděli zahořklého profesora lektvarů pohlceného nenávistí a zlostí, Brumbál viděl osamělé děcko obklopené zlem, zoufale potřebující lásku a přátelství. Trvalo to dlouho, než se mu podařilo zacelit rány na duši, ale během těch let se s tímhle prchlivým kouzelníkem docela sblížili. Brumbál si rád myslel, že už ví o Snapeovi všechno, co jde, a odpověď, kterou mu teď dal, byla pro něj typická. Ačkoliv to zvláštní odůvodnění ho přimělo se ještě na chvíli zamyslet, než pokračoval dál v rozhovoru.
Ředitel spolkl povzdech a sám sobě si dodal odvahu pro ještě jednu při se Snapem. Opravdu potřebovali brzy zamířit do Velké síně. Jen Merlin věděl, co by ministr Popletal řekl, kdyby byli nuceni pozdržet tuto výjimečnou událost. Když však viděl svého profesora lektvarů, sedícího na zemi, dětské památky rozházené kolem sebe a tvář zastřenou vzpomínkami, Brumbál zjistil, že Snapeovi nemůže odepřít takovou chvíli. ‚Navzdory všeobecné víře,‘ pomyslel si, ‚ někdy převáží potřeby čarodějky, nebo v tomto případě kouzelníka, nad potřebami většiny.‘ Odhodlal se, sedl si na zem vedle svého nejmladšího učitele a trpělivě čekal. Jeho trpělivost byla odměněna, když Snape vzhlédl od svého rozjímání nad dřevěnou krabičkou, a zamračil se, oči zmateně zúžené.
„Co to děláte, pane řediteli?“
„Čekám, až mi řekneš něco o tvém dětství,“ přišla Brumbálova odpověď, zatímco si kolem sebe upravoval hábit, aby se mu sedělo pohodlněji.
Snape se zamračil ještě víc, když se zeptal: „Proč?“
„Proč ne? Nikdy jsi mi neřekl nic o tvém životě. Myslím předtím, než jsi přišel do Bradavic. Nechceš ukojit zvědavost starého čaroděje, Severusi?“
„Moje složka jistě obsahuje adekvátní záznam z této doby, Albusi. Mohu vám doporučit, abyste si ji přečetl a mě nechal na pokoji?“
„Máš naprostou pravdu. Ale já chci slyšet tebe vyprávět o těch letech.“
Profesor lektvarů si odfrkl a zkřížil ruce na prsou. Oči se mu nebezpečně leskly, jak si Brumbála prohlížel.
„Obávám se, že budu muset odmítnout. Možná bychom mohli prodiskutovat mé politováníhodné dětství zítra nad šálkem čaje,“ pronesl Snape sarkasticky. „Proč nepozvete také Pottera a jeho kamarády, když už jste v tom, takže celý ten odporný příběh může být hned večer rozšířen po celé škole.
Nic z toho, co vám řeknu, není natolik důležité jako vaše přítomnost na té hostině, Albusi, takže proč jste ještě stále tady?“
Brumbál se na něj klidně podíval, nevypadal, že by hodlal odejít. Za ta léta už se naučil, že když chcete něco od Snapea, musíte být trpěliví a vytrvalí. Když nepřicházela žádná odpověď, Snape začal být znepokojený.
Brumbál pokračoval ve svém trpělivém čekání, dokud Snape poraženecky nerozhodil ruce a veškeré své zklamání a zlost nevložil do jednoho hlubokého povzdechu. Věděl, že starý kouzelník neodejde, dokud jeho podivná mise nebude splněna. A také zrovna neměl chuť hrát s Brumbálem ty jeho hry. Možná kdyby řekl řediteli jednu, dvě vzpomínky, šel by zpět na hostinu, a jeho by nechal na pokoji.
Nakonec se zeptal: „Dobře. Co byste chtěl vědět?“
„Nic zvláštního,“ pokrčil Brumbál rameny. Jeho oči zabloudily k dřevěné krabičce ve Snapeově klíně a rty se zkřivily v nepatrný úsměv. „Cokoliv z té krabičky bude jistě skvělé. Říkal jsem si, kdy ji nakonec objevíš.“
Snape okamžitě překvapeně vzhlédl a náhle pochopil. Své poklady si reflexivně přitáhl blíž k tělu.
„To jste byl vy! Věděl jsem to. Kde jste, jak jste-“ křičel.
„Uklidni se, Severusi,“ přerušil jej Brumbál. „Opravdu jsem umístil tu krabičku do tvých komnat. Doufal jsem, že ji najdeš. Samozřejmě jsem se nedíval dovnitř, ale vycítil jsem, že tam jsou věci, které by sis jednou přál mít. A tak jsem si dovolil schovat je pro tebe, dokud nebudeš připraven znovu je spatřit.“
Ticho zavládlo v místnosti, podezřívavé černé oči civěly do znepokojivých modrých.
„Stále nechápu, jak jste k těm věcem přišel, Albusi,“ řekl Snape pomalu.
Brumbál si povzdechl a unaveně si promnul kořen nosu. Nakonec si odkašlal a řekl: „Vzpomínáš si, jak jsi byl držen v Azkabanu po Voldemortově prvním pádu?“
Snape náhle ztuhl a jeho tvář potemněla a zprázdněla. Věděl přesně, o čem Brumbál mluvil, ale nechtěl dobrovolně vzpomínat na tu otřesnou část jeho života. Dnes si naštěstí vybavoval i ty pěkné vzpomínky, díky bohu.
„Víte, že si z toho roku moc nepamatuji, Albusi, především pak ty měsíce po mém uvěznění a soudním přelíčení. Co to má co dělat s mou krabičkou?“
„Tedy,“ pokračoval Brumbál, „poté, co jsi byl zadržen, ministerstvo chtělo jít do panství tvé rodiny zabavit majetek a hledat důkazy proti tobě. Můj starý přítel, který pracuje na ministerstvu a který věděl, že se mě tvůj případ týká, mě varoval o hrozícím zásahu. Dorazil jsem těsně před bystrozory a dokázal je zastavit. Poté, co odešli, vstoupil jsem sám do domů, abych zjistil, jestli nemohu něco najít.“ Přerušil své povídání a vážně se podíval na Snapea, jenž měl oči zavřené a hlavu skloněnou. „Jeden z domácích skřítků mi ukázal cestu do staré prázdné laboratoře, kde jsem našel tuto krabičku ještě s několika dalšími věcmi, všechno skryté několika mocnými ochrannými kouzly. Všechno jsem přesunul do Bradavic a uschoval zde v bezpečí, dokud ses zcela nevzpamatoval. Je mi opravdu líto, že jsem ti o ničem neřekl, Severusi, ale bylo to pro tvé dobro.“
Celou dlouhou minutu se neozval jediný zvuk, jen Snapeovo těžké oddechování, jak se snažil ovládnout. Vzpomínky a city byly opět přísně schovány za silnými mentálními hradbami, když zvedl hlavu a podíval se na svého přítele a učitele.
„Nevěděl jsem, že jste to všechno pro mě udělal. Děkuji,“ pronesl Snape váhavě.
„Nikdy nebylo a ani není nic, co bych pro tebe neudělal, mé dítě,“ odpověděl Brumbál vroucně. „Pokud díky mým snahám dojde tvá mysl klidu, potom budu spokojený. Nemusíš děkovat.“ Ředitel se zářivě usmál a zatleskal, čímž prolomil chmurnou náladu. „A teď mi ještě dlužíš nějakou historku. Nebo dvě.“
Snape se trochu uvolnil, ačkoliv se lehce zamračil, když se rozhodoval, co přesně by měl Brumbálovi povědět. Kde by měl začít? Co by starší kouzelník chtěl slyšet? Rozhodl se, že vynechá ty násilné a opravdu špatné vzpomínky, mohly by vyvolat pouze nechtěnou lítost a sympatie. Možná něco, co by se k Brumbálovi nějak vztahovalo, a dostatečně tedy uspokojilo jeho zvědavost. Zatímco se díval dolů do krabičky, zhluboka se nadechl a řekl: „Pokud vím, nikdy jsem neříkal vám, natož někomu jinému, že jsem poprvé potkal Pána zla, když mi bylo šest let. Ach ano, vím, že si všichni v této škole musí myslet, že jsem se k němu připojil kvůli moci a prestiži, protože jsem zmijozelský zloduch, který nemyslí na nic jiného než jak ovládnout svět. Dál od pravdy už to být ani nemohlo.“ Odmlčel se, aby si utřídil myšlenky. „Vy víte, že moje máma byla Lestrangeová. Stále nemohu uvěřit, že jsem posledním pomotkem tohoto zvráceného rodu. Ačkoliv Snapeové jsou... No dobře, možná že jsme dokonce ještě víc zvrácení, jedna z posledních opravdových černokněžnických rodin. Jsem prostě posledním z řady zlých, zvrhlých kouzelníků. I když ani já se nemůžu rovnat někomu, jako byl třeba můj děd.“
„Tvůj dědeček? Ach ano, jak bych mohl zapomenout na Antoniuse Snapea,“ zamumlal Brumbál zlověstně. Vybavil si řadu střetů s tímhle nebezpečným Snapeem během Velké války s lordem Grindelwaldem. Střetnutí, která obvykle skončila smrtí pro někoho ze strany dobra. „Byl jedním z Grindewaldových hlavních zástupců a mistrem v tvorbě kleteb. Svým způsobem to byl úžasný člověk. I když zlý.“
„Byl také známým jistého mladého Grindewaldova studenta, Toma Raddlea. Voldemort znal také mého otce. A když pak přišel k moci, postaral se, že si s naší rodinou udrží blízké vztahy. Merlin ví, že jsme skvělí vojáci a vrazi.“ Snape se lehce otřásl, jak se snažil zbavit se vzpomínek na jeho léta s Pánem zla. Stará vrásčitá ruka překryla jeho, v tom jednoduchém gestu vycítil pokárání. Opět se zhluboka nadechl a našel sílu pokračovat. „Znal jsem Pána zla předtím, než byl doopravdy považován za ‚Pána zla‘. On mi nabídl něco mnohem vzácnějšího a drahocennějšího než moc. Nabídl mi vědomosti a svobodu následovat je. A já, ve své mladické naivitě, dychtivě přijímal cokoliv on nabídl. Po čase jsem si uvědomil, k čemu mou mysl využívá, jenže to už jsem v tom byl příliš hluboko.“
Když Snape domluvil, sáhl do krabičky a opatrně vytáhl věc, jež byla kouzlem zmenšena pro lepší skladnost. Mávnutím hůlky se tato věc vrátila do své normální velikosti.
Brumbál sledoval, jak Snape prozkoumával draze vypadající soupravu vah na přípravu lektvarů. Nebyly to žádné vědecké váhy používané mistry, ale byly perfektní pro dítě, které právě začíná opravdu prozkoumávat pole lektvarů. Mrštné prsty jemně laskaly naleštěné kovové váhy s téměř uctivým dotekem. Ruce experta testovaly jejich přesnost. Usmál se, zjevně potěšen tím, co zjistil.
„To byl dárek od Pána zla k mým osmým narozeninám,“ řekl Snape. „Právě jsem prokázal kouzelnické schopnosti a trávil téměř každé odpoledne v mámině laboratoři experimentováním a studováním.“ Odmlčel se a opět začal prozkoumávat váhy.
„Vůbec nevypadají opotřebovaně, Severusi. Musel jsi o ně skvěle pečovat, pokud jsi je jako dítě hodně používal,“ podotkl Brumbál.
„Ach ano,“ odpověděl Snape nepřítomně, stále zabrán do svých vah. „Moje máma mi zdůraznila, jak důležité je starat se o nástroje.“ Zvedl konečně hlavu a vroucně se usmál. „Předpokládám, že chcete slyšet i příběh skrývající se za těmito vahami, že ano, Albusi?“
Brumbál mu úsměv oplatil a zadíval se na hodiny.
„Ještě máme pár minut, Severusi, takže pár příhod by neuškodilo. Ale já už potom opravdu musím na tu hostinu.“
Snape se při zmínce o hostině zamračil, pak si povzdechl a začal líčit svou vzpomínku: „Tom přišel do našeho domu asi týden po mých osmých narozeninách. Nechodil k nám příliš často, což činilo jeho návštěvu ještě výjimečnější. Byl jsem právě v mámině dílně a vařil jsem lektvar, když dorazil…“
(Za překladatelský tým: loony)
