Lekce krutosti
S hlubokým nádechem se Severus soustředil na ovládnutí třesoucích se rukou, než započal další fázi lektvaru. Kousal se do spodního rtu a čekal, až se mu dostatečně přestane třást pravá ruka, aby mohl dokončit krájení housenek, které potřeboval pro tento hojivý lektvar. S netrpělivým povzdechem Severus pohlédl na hodiny a přál si, aby jeho výroba netrvala tak dlouho. A on nechtěl nechat matku trpět déle, než bylo nutné.
Řekla mu, že bude v pořádku, zatímco on půjde připravit speciální lektvar podle jejího vlastního receptu, určený k potlačení důsledků kletby Cruciatus. Také mu řekla, aby nejdřív udělal jeden pro sebe, než přinese pohár i pro ni. Ale Severus se rozhodl její pokyny ignorovat. Kromě třasu, lehce krvácejícího nosu a rozmlženého vidění byl Severus v pořádku. Už byl otcem zraněn i hůř a nesnesl by otálet, když měla jeho matka bolesti.
Mírně pálící pocit procházející tělem mu napověděl, že jeho nervy se začínají zklidňovat po bolestivém kouzelné útoku a získal dostatek kontroly nad rukama, aby mohl pokračovat v krájení zelených housenek. Ačkoli se jeho nůž nebezpečně třásl, rychle dokončil housenky, nasypal je do kotlíku a míchal po směru hodinových ručiček. Severus použil hůlku své matky k očarování tyčky na míchání, takže pokračovala v míchání, zatímco se dovlekl k policím s ingrediencemi.
Krev z nosu mu ukápla na kamennou podlahu, když se ohnul, aby se podíval po dračí kosti v prášku a použil svůj rukáv na zastavení krvácení. Jakmile našel skleněnou nádobu, kterou hledal, odnesl ji oběma rukama k pracovnímu stolu a opatrně část jejího obsahu odměřil na váhy. Zvážení správného množství třesoucíma se rukama ho stálo několik pokusů, ale nakonec se mu to povedlo, a přidal ho do kotlíku.
Těžce oddechující po této námaze unaveně klesl ke stolu a sledoval zvolna se vařící lektvar. Jeho oči se začaly zavírat a on je udržel otevřené pouze silou své vůle. Nesmí teď lektvar nechat zničit. Ještě pár minut a už ho bude moci matce zanést.
Ostré zaklepání na dveře laboratoře Severuse donutilo vyskočit ze židle a popadnout svou hůlku. Jeho otec se snad nevrátil, aby pokračoval v trestu! Prsty pevně sevřel hůlku a zacouval zpět do relativního bezpečí za pracovním stolem. Pokud neodpoví, tak se otec možná uklidní a odejde. Jeho naděje však byly ty tam, protože chabá kouzla, kterými místnost zabezpečil, aby mohl nerušeně připravit lektvar, byla prolomena a dveře se rozlétly. Severus okamžitě strnul, očekávaje další divokou konfrontaci s otcem, ale místo toho vykřikl: „Tome!“
Tom Raddle vkročil do laboratoře s hůlkou v ruce a jeho zelené oči se zlostně leskly. Severus se přikrčil, jak uviděl ten rozzlobený pohled, připomínal mu jeho otce během zvláštně špatných dnů. Starší kouzelník se rozhlédl po laboratoři a nakoukl do kotlíku, než se podíval na Severuse. Jeho rysy se uvolnily, ale pořád v nich byl patrný hněv. Severus zcela nedokázal potlačit zachvění, když se k němu Tom přibližoval, a úlevně si oddechl, jakmile kouzelník sklonil hůlku. Poklekl před třesoucího se osmiletého chlapce a zeptal se: „Co se stalo, Severusi? Kde jsou tví rodiče?“
„Matka je zraněná, pane. Musím jí přinést tenhle lektvar. Co tu vlastně děláte?“ odpověděl Severus a nechápavě svraštil čelo. Jeho mysl měla problém dát dohromady více než dvě myšlenky.
„Zapomněl jsi, že jsem měl tenhle týden navštívit tvojí rodinu, Severusi? Jsem rád, že jsem se rozhodl přijít dřív. Máš ten lektvar hotový?“ zeptal se Tom a očima přelétl přes kotlík. Severus slabě přikývl a sledoval, jak ho Tom stáhl z hořáku a nalil část léčivého lektvaru do nachystaného poháru. Mávnutím hůlky přivolal domácího skřítka. Mormiel se v okamžiku objevila s hlasitým prásknutím a hluboce se uklonila, když zjistila, kdo jí přivolal.
„Ano, pánové? Co pro vás může Mormiel udělat?“
Tom skřítku chvíli pozoroval a pak jí s přísným pohledem podal pohár.
„Okamžitě to zanes své paní, skřítko,“ nařídil. „A postarej se, aby to vypila.“
Mormiel se opět hluboce uklonila a uctivě uchopila pohár. S dalším prásknutím zmizela a Severus se přistihl, jak zírá na místo, kde skřítka právě byla. Jemná ruka přistála na jeho rameni a Severus sebou tak škubl, že nebýt opory oné ruky, tak by spadl na podlahu.
„Severusi,“ začal jemně Tom se zvláštně uklidňujícím a hypnotickým hlasem. „Co se stalo? Potřebuji vědět, co tvůj otec udělal.“
Severus těžce polkl, upřel pohled na podlahu a několikrát naprázdno otevřel ústa, než nasbíral dost energie na odpověď.
„Neudělal nic, pane. Já jsem... procvičoval různé kletby, jenže moje hůlka selhala a kletba se obrátila proti mě. Jsem v pořádku, pane. Nic se nestalo.“
Tom se zamračil a smutně zakroutil hlavou. Zvedl chlapcovu bradu, dokud se na něj nedívaly vystrašené velké černé oči. Zelené oči přejely po jeho třesoucím se těle, zkoumaly zranění a ujišťovaly se, že jinak byl Severus v pořádku.
„Tentokrát otce bránit nemusíš, Severusi. Použil na tebe a Livii kletby, že ano?“
Severus se nedokázal rozhodnout mezi dvěma loajalitami a neodpověděl. Ulevilo se mu, když ho Tom posadil na židli, podal mu pohár a nakázal mu ho vypít. Zatímco pil, se Severus znepokojeně zavrtěl pod Tomovým pronikavým pohledem. Povzdechl si, když mu lektvar ulevil od záchvěvů a rozehnal mlžný závoj v mysli - další to účinek kletby Cruciatus. Tom postavil pohár na stůl a zadíval se mladým chlapcem před ním do očí. Severus se snažil uhnout pohledem, ale Tom spojení pevně držel.
“On nic... já ne.. nechápu...” koktal nešťastně Severus. Jeho protesty rychle ztichly, protože na okraji mysli ucítil dotek něčeho. Zalapal po vzduchu, uvědomil si, že Tom na něj používal jakýsi zvláštní druh kouzel. Podivná přítomnost v jeho mysli trochu vzrostla a prorazila si cestu do jeho vzpomínek.
Tom procházel vzpomínkou na Tiberiuse, jak se na Severuse mračí a říká mu, že je k ničemu, protože nedokáže správně vrhnout kletbu. Viděl prohlásit staršího Snapea, že mu ukáže, jak na to, a pak svého vlastního syna zasáhl kletbou Cruciatus. Tom ignoroval vzpomínku Severuse svíjejícího se a křičícího na podlaze a sledoval, jak se náhle objevila Livie se zuřivým pohledem ve tváři. Snažila se chránit své dítě a nechala se zasáhnout kletbami určenými pro Severuse. Nakonec Tom viděl Severuse odlevitovat matku do postele a odkulhat do laboratoře, aby vyrobil lektvar, který jí uleví.
Severus nebyl ani fyzicky ani psychicky dost silný, aby druhého kouzelníka vystrnadil ze své mysli. Jakmile Tom konečně našel to, co hledal a jemně opustil jeho mysl, chlapec se na něj unaveně sesunul.
„Je mi líto, ale musel jsem to udělat, Severusi. Musel jsem se dozvědět, co se tu dnes ráno stalo. Když jsem vešel do tichého a na první pohled prázdného domu, věděl jsem, že něco není v pořádku. Ta skřítka mě informovala o incidentu mezi vámi, ale nemohla říct víc. Víš, kde je otec teď?”
Severus zašeptal 'ne' a položil hlavu na Tomovo rameno, v silných pažích našel útěchu a bezpečí.
„Zmizel poté, co máma omdlela. Nejspíš je ve sklepení.” zamumlal a zůstal v klidu, zatímco Tom léčil jeho zbývající zranění. Severus ospale zamrkal. Události dnešního rána na něm vybraly svou daň a teď nechtěl nic jiného, než se ujistit, že je jeho matka v pořádku, schoulit se vedle ní, a po zbytek dne spát. Ale Tom ho z jeho uvolněného stavu vytrhl tím, ho opatrně zvedl a namířil si to sídlem ke sklepením.
Severus nesouhlasně zamručel, zatřásl hlavou a zavrtěl se v Tomově náruči.
„Ne! Prosím, Tome, pusť mě dolů! Jsem v pořádku!“
„Pššt, Severusi. Jen si chci promluvit s Tiberiusem a pak tě vezmu k matce,“ odpověděl Tom, hůlku držel nad hlavou. Severus zabořil tvář do Tomových dlouhých černých vlasů. Nijak netoužil vidět otce znovu tak brzy a snažil se být tak nenápadný, jak jen to bylo možné.
Rychle procházeli spoře osvětlenými sklepními chodbami. Tom evidentně přesně věděl kam jít, protože se zastavil před jedněmi otevřenými dveřmi a zavolal:
„Tiberiusi! Můžu si s tebou promluvit?“
V jeho hlase nebyla známka hněvu, ale Tom Raddle rozzlobený byl. Vlastně velice rozzlobený. Jeho ruka reflexivně sevřela hůlku a několikrát se zhluboka nadechl, aby ovládl zlost, která hrozila, že ho ovládne. Kolikrát Tiberiuse varoval, že svému synovi nesmí ublížit? Ten inteligentní hoch byl důležitý v jeho budoucích plánech. Ať už Tom chtěl potrestat staršího Snapea pro neuposlechnutí rozkazů sebevíc, věděl, že zároveň nechce ztratit tak oddaného a cenného služebníka. Jen doufal, že dítě v jeho náručí neutrpělo následkem Tiberiusových činů žádné trvalé zranění.
„Můj pane?“ přišla zaražená odpověď a Tiberius se o vteřinku později objevil ve dveřích. Vypadal velmi zneklidněně a překvapeně. Jeho oči se rozšířily při pohledu na syna v Tomově náručí a olízl si najednou suché rty. „Můžu to vysvětlit, můj pane. Byl jsem -“
„Máš velké štěstí, že tebe a tvé služby potřebuji, Tiberiusi. Jinak bys to byl ty, kdo by křičel na konci mé hůlky.“ přerušil ho chladně Tom. „Říkal jsem ti, že Severusovi nesmíš ublížit! Mám podezření, že kdyby by se Livie pro něj bývala opakovaně neobětovala, aby ho ochránila, oba bys je už dávno zabil! Řekni mi, kolik let jsi ignoroval mé rozkazy?“
Tiberius polkl a přemýšlel, jak se z tohohle asi dostane. Jedna věc byla zastrašovat svou ženu a syna, ale něco úplně jiného bylo snažit se lhát svému pánu. Svou smůlu proklínal hned v několika jazycích, nervózně šoupal nohama a snažil se vymyslet vhodnou odpověď. Tom se zamračil a řekl: „To je jedno. Na čem ale záleží je, žes mě neuposlechl. Jsem velmi zklamán a na to, co se tu dnes událo, nezapomenu.“ Na okamžik ztichl, aby si Severuse pohodlněji usadil v náručí.
„Vzhledem k tomu, že jsem si naplánoval tu týden zůstat, budu mít spoustu času vyléčit tvou neschopnost plnit rozkazy. Není pochyb, že Severus a Livie budou mít z mojí přítomnosti také užitek.“
„Jistě, můj pane,“ odpověděl Tiberius pokorně.
Představa, že bude celý týden vydán Tomovi na milost, ho zděsila. Ten si pouze povýšeně odfrkl a bez dalšího slova zamířil ze sklepení.
Severus byl v šoku. Ještě nikdy neviděl, že by se někomu otce podařilo takhle zahanbit, jak to právě předvedl Tom; ani matce ne. Kdo byl ten záhadný kouzelník, který vypadal tak laskavě a starostlivě, ale zároveň pánovitě a strašlivě? Příliš unavený, než aby se zabýval Tomem, upadl do poklidného dřímání.
Procházeli tiše sídlem, Tom přemýšlel a Severus klímal. Když dorazili k hlavní ložnici, Tom lehce zaklepal a Mormiel ho pozvala do pokoje.
“Paní teď spí, pánové. Bude mladý pán Severus něco potřebovat?” zašeptala skřítka a ukázala na postel, kde spala Livie. Tom zavrtěl hlavou a položil téměř spícího Severuse na postel. Chlapec se šťastně usmál a co nejvíce se přitulil ke své matce. Livie se posunula, aby ho ochranářsky vzala do náručí, a opět upadla do dřímot.
„Ne, skřítko, to bude v pořádku. Dokážu si však představit, že tvoje paní a mladý pán budou mít hlad, až se probudí. Postarej se, aby bylo měli přichystáno něco k jídlu,“ odpověděl a naposledy se podíval na spící dvojici, než je zanechal ve skřítčině péči. Přestože chtěl být s nimi až se probudí, chtěl Tom Raddle ještě něco vyřídit někde jinde v sídle. Vracel se do sklepení, oči se mu blýskaly a hůlka netrpělivě škubala.
***
Severus se probudil. Byl překvapený a zmatený, že je zpátky ve svém pokoji a ve vlastní posteli. Opatrně se posadil a protřel si oči. Tělo ho stále bolelo od všech těch kleteb, které ho zasáhly. Poté, co se více probral, napadlo ho, kde teď asi Tom a jeho rodiče jsou. Nezdálo se mu jenom o Tomově příchodu? Jak dlouho spal?
Severus se zívnutím vyklouzl z postele a opatrně si oblékl hábit. Ignoroval přitom bolesti v pažích. Po střetnutích s otcem ho vždycky všechno bolelo a po letech se naučil bolest potlačit. Potichu se vyplížil do chodby a ze světel pochodní usoudil, že je pozdní dopoledne. Spal snad celý den? Severus pokrčil rameny a sešel do jídelny, dychtivý umlčet kručící břicho.
Opatrně nahlédl do jídelny a úlevně si oddechl, když uviděl jen matku a Toma. Byli tak zabráni do rozhovoru, že na rozjedenou snídani dávno zapomněli. Oba vzhlédli při Severusově ostýchavém příchodu a Livie ho okamžitě sevřela ve zdrcujícím objetí.
„Ach, ty můj havrane, dělala jsem si takové starosti! Jsi v pořádku?“ zeptala se ho matka a oči se jí leskly slzami. Kromě pár známek vyčerpání a stresu na tváři vypadala dobře. Severus byl velice potěšen, že jeho lektvar účinkoval.
„Jsem v pořádku, mami. Kde je otec?“ odpověděl.
Tom obešel stůl, aby se k nim připojil, vrhl temný pohled směrem dolů ke sklepením a řekl: „Je právě zaneprázdněn, Severusi. Myslím, že se bude večer cítit dostatečně dobře na to, aby se k nám připojil u jídla.“
Severus přikývl, šťastný, že je matce dobře, a že je tu Tom, aby je chránil. Vzhlédl na matku, protože se odtáhla. Trochu unaveně se usmála.
„Něco pojez a přijď za námi do obývacího pokoje. Tom ti přinesl dárek k narozeninám,“ řekla mu a jemně ho postrčila ke stolu, kde na něj čekalo výborné jídlo. Severusovi to nemusela říkat dvakrát. Vrhnul se na svoje jídlo a rychle ho snědl. Pospíšil si dolů do obývacího pokoje, usadil se vedle matky a díval se netrpělivě na Toma.
Kouzelník se usmál a zašátral ve svém hábitu. Vytáhl malou krabičku zabalenou v zeleném papíru a ovázanou stříbrnou stuhou. Tom Severusovi dárek podal, ten ho váhavě přijal. Jen výjimečně dostával dárky a ty mu navíc matka pořídila bez vědomí otce. Opatrně rozbalil neočekávaný dárek a oči se mu rozšířily jak si ho prohlížel.
Byla to krásná souprava vah k přípravě lektvarů. V slunečním světle zlatě a měděně zářily a byly ve všech směrech dokonalé. Severus zaslechl matčino slabé zalapání po dechu a věděl, že byla dárkem zaujata stejně jako on. Vzhlédl na Toma s očima zářícíma neprolitými slzami a sotva dokázal promluvit náhle suchými ústy.
„Díky, Tome! To je nádherné!“
„Není za co, Severusi. Nedávno jsem byl v Itálii a byly na prodej v jedné malé lékárně v Benátkách. Byli jsme tam na výletě s několika odborníky na lektvary. Něco mi řeklo, že bys je mohl ocenit.“
Jeho vyjadřovací schopnosti ho náhle zradily a vše, co mohl Severus udělat bylo usmát se a pevně Toma obejmout a ukázat mu tak, jak moc si dárku váží. Kouzelník byl zprvu velmi překvapen jeho reakcí, pak ale objetí váhavě vrátil. Odtáhli se od sebe a Tom s lehce zmateným úsměvem sledoval Severuse, jak ukazuje váhy matce. Obličej chlapce zářil radostí. Livie si je hodnotícím pohledem prohlédla a na znamení uznání přikývla Tomov. Vzrušeného chlapce vyprovodila z pokoje nahoru do své laboratoře, kde mohl dárek vyzkoušet.
Tom zůstal nějakou dobu sám v obývacím pokoji, přemýšlel a plánoval. Měl s mladým Severusem tolik plánů a byla ostuda, že jeho otec ohrožoval všechno, čeho se snažil dosáhnout. Jeho oči náhle potemněly a tvář se zakabonila. Možná byl čas na další rozhovor s Tiberiusem.
Tom Raddle si uhladil hábit, uvolnil hůlku v rukávu a vydal se zpět do sklepení s lehkým úsměvem na rtech.
***
Severus viděl další týden otce jen několikrát. Poprvé to bylo u snídaně následující ráno. Ze zvyku sklonil pohled k podlaze, ale odvážil se vzhlédnout a to, co viděl, ho překvapilo.
Otec vypadal strašně. Jeho zažloutlá pokožka byla velmi bledá, trochu se třásl a pod očima měl tmavé kruhy prozrazující vyčerpání. Severus si překvapeně uvědomil, že příznaky byly stejné jako jeho, když ho Tiberius zasáhl kletbou Cruciatus. Tom a Livie tyto fyzické změny ignorovali a Tiberius se snažil seč mohl ignorovat bolesti. Měl špatnou náladu, jenom se díval na stůl a pro tentokrát byl zticha.
Předtím, než mohl Severus vzít v úvahu tyto nové poznatky, Tom vstal a pokynul mu, aby ho následoval. Zvědavě následoval čaroděje nahoru do otcovy pracovny. Severus nervózně čekal zatímco Tom zběžně procházel policemi se sbírkou Tiberiusových osobních knih. Knih, kterých měl Severus zakázáno se dotknout, natož je číst. Tom se natáhl pro tlustou černou knihu. Otočil se a zeptal se:
„Jak ti jdou studia, Severusi?“
„Dobře, pane,“ odvětil Severus. „Máma říká, že brzy budu moct začít pracovat s jedy. A otec... no, otec mě... učil... variace na kletby, které se nepromíjejí.“
„Připrav se na dramatickou změnu v otcových vyučovacích metodách,“ oznámil mu Tom. „Sice toho má mnoho co nabídnout jak tobě, tak i mě, ale jeho lekce jsou bezpochyby kruté.“
„Ano, pane,“ odpověděl Severus. Nevěděl, co říci jiného. Jeho mysl byla zaplavena zmatenými myšlenkami a on se snažil pochopit nový pocit naděje naplňující mu srdce. Sklopil pohled na koberec a sbíral odvahu ke své další otázce.
„Máte co do činění s onou změnou mého otce, pane?“
Tom pomalu zvedl hlavu od knihy, kterou si prohlížel. Severus sebou automaticky trhnul v očekávání ostré výtky, ale v zelených očích se pouze zadumaně jiskřilo. Narovinu odpověděl:
„Ano, Severusi. Je to tak.“
„Jak je to možně? Proč by vás otec poslouchal když jen stěží naslouchá komukoli jinému?“
„Mám mnoho kontaktů a spojenců, můj milý Severusi. Tvůj otec je jen jeden z mnoha mých následovníků. Až budeš starší, přijdeš na to, že na tomto světě jsou někteří silnější a výjimečnější než jiní. Samozřejmě mluvím o kouzelnících. A mezi kouzelníky jsou ti, kteří mají vládnout a chránit. Já se pouze snažím najít rovnováhu sil v našem druhu. A tvůj otec se mnou souhlasí,“ odpověděl Tom.
Severus se zamračil a zeptal: „Tak proto vám říkají lorde?“
„Nemyslel jsem si, žes slyšel nebo by sis pamatoval kohokoli oslovit mě tak,” zamumlal Tom tak tiše, že ho Severus málem neslyšel. Pak se charizmaticky usmál a podal Severusovi černou knihu.
„To je otázka, kterou teď nezodpovím. Až budeš starší, zasvětím tě do mé věci a staneš se mým ceněným spojencem. Chci, abys to přečetl, Severusi. Myslím, že to pro tebe bude velice zajímavé.“
Severus shlédl na knihu a jeho oči se rozšířily, když uviděly název.
„Moc, čistota a hrdost: Studie kouzelnického světa od Alricha W. Grindelwalda. Chcete, abych to četl? Ale je to mého otce, nemůžu si to vzít!“
„Nemyslím, že mu to bude vadit. Jen s ní nakládej opatrně.“
„Proč?“
„Podívej se na vnitřní stanu obálky.“
Severus otevřel knihu a uviděl malé věnování napsané tenkým, pavoučím písmem.
Antoniusi -
Ať Ti tato kniha dodá inspiraci a sílu ve dnech, které přijdou. Těším se, až uvidím, jak s nimi naložíš.
Měj naději, můj příteli, brzy změníme svět k lepšímu a vydobydeme si odměnu, která nám patří.
Alrich Grindelwald
8. ledna 1939
„Antonius? Dědeček Anton? On znal lorda Grindelwalda?“ vykřikl Severus a jeho prsty lehce přejely přes písmo jednoho z největších černokněžníků všech dob.
„Jistě. Tvůj dědeček byl jeho blízkým přítelem a rádcem.“ odpověděl Tom.
„Co udělal? Jaký byl? Otec mi o mých prarodičích nebo Snapeech vůbec mnoho neřekl.“
Tom se zamyšleně poklepal na bradu, oči zahleděné do vzpomínek.
„Byl velmi inteligentní. Měl bystrou mysl a postřeh co se nových druhů magie a kouzelnické teorie týkalo. Anton byl obzvláště skvělý ve vynalézání nových kleteb pro Grindelwalda. Neříkal sis někdy, odkud tvůj otec zná všechny ty kletby a zaklínadla?“
„Občas ano. Je to to, co pro vás otec dělá?“
S malým leknutím si Tom uvědomil s kým mluví a ukázal opět na knihu, aby odpoutal chlapcovu pozornost od určitých otázek.
„Zkus ji. Myslím, že to pro tebe bude poučné. Některém věcem to možná dodá perspektivu.“
„Udělám to. Nezapomenete říct otci, že jsem si ji půjčil, aby se tolik nerozzlobil, že ano?“ zeptal se Severus se znepokojeným výrazem. Tom přikývl a pokynul Severusovi, aby vyšel z pracovny.
„Jistě. Teď pojďme vyzkoušet ty nové váhy a nechat je odborně posoudit tvou matkou.“
Severus se usmál. Na chvíli zapomněl na všechny své starosti a nedočkavě je vedl nahoru do přípravny lektvarů.
***
Zbytek týdne uběhl jako voda. Sedm dní po příchodu uprostřed bolesti a zmatku odcházel Tom za úsměvů a porozumění.
Severus stál vedle matky zatímco si Tom s Tiberiusem vyměňovali pár posledních slov. Jejich rozhovor byl příliš tichý, než aby byl slyšet, ale Severus hádal, že Tom jeho otce varoval. Známkou toho bylo otcovo zanícené pokyvování a obezřetné pohledy na ně dva. Konečně Tom přešel ke chlapci s matkou a nejdříve promluvil k Livii.
„Byl to velmi příjemný týden, má drahá. Díky za vaši pohostinnost a laskavost.“
„Bylo nám potěšením. Vždy jste tu vítán,” odpověděla jeho matka s vřelým úsměvem. Tom opětoval úsměv a pak se obrátil k Severusovi. Ten pronesl:
„Díky za dárek, Tome. Opravdu si toho cením a určitě mi pomůže při studiem lektvarů.“
„Jsem rád, že ho využiješ. Příští rok budu muset najít něco lepší. Něco, co otestuje tu tvoji hlavičku.“
Vyměnili si pozdravy a o chvíli později se Tom přemístil, zanechávaje za sebou trapné ticho. Léta zvyku Severusovi přikazovala čekat, než ho otec propustí, ale Tiberius kolem něj jednoduše prošel beze slova či pohledu. Teprv když slyšel prásknout dveře do sklepení, podíval se na matku s nevyřčenou otázkou v očích. Ta však pokrčila rameny a řekla:
„Co kdybychom se o tvého otce teď nestarali, můj havrane?“
Severus přikývl a následoval ji nahoru do laboratoře. Říkal si, jak dlouho tenhle klid asi vydrží.
***
„Vysvětli mi něco, Severusi. Z toho, co jsem vyrozuměl o Voldemortovi tak nebere zradu a neposlušnost na lehkou váhu. Jak to, že tvůj otec unikl jeho hněvu tak lehce?“
Snape přemítal nad Brumbálovou otázkou a položil váhy k přípravě lektvarů na podlahu.
„Musíte si uvědomit, Albusi, že to bylo na počátku Voldemortovy vlády. Teprve získával své magické schopnosti a stále ještě shromažďoval své stoupence. Můj otec unikl relativně v pořádku, protože ho Tom potřeboval. Dokud byl k užitku, byl můj otec ušetřen. Tom si nemohl dovolit ztrácet tak oddané služebníky.“
„Domnívám se, že se tvůj otec ihned nezměnil. Uposlechl Voldemortovy rozkazy?“
„Ano... i ne,“ odpověděl Snape po chvíli váhání. „Můj otec byl duchem zmijozel až do morku kostí a našel si způsoby, jak mě a matku terorizovat a zároveň plnit Tomovy příkazy. I teď si říkám, jestli Voldemort věděl, že otec pokračoval ve svých 'lekcích' i po té osudové návštěvě. Nikdy jsem nenašel odvahu se ho zeptat.“
Brumbál nepřítomně přikývl, stále překvapen Snapeovým laxním vypravováním o týrání. Věděl, že mladší kouzelník některé části vzpomínek skrýval a šetřil ho skutečně strašných částí svého dětství. Ale Brumbál znal Severuse dost dobře na to, aby si mohl vytvořit obrázek o hrůzách, které vynechal. Tiberius Snape měl štěstí, že byl mrtvý. Jinak by se musel vypořádat s velmi rozzlobeným a pomstychtivým ředitelem.
Vzhlédl a zjistil, že se na něj Snape pozorně dívá. Uvědomil si, že si musel všimnout záblesku hněvu v jeho modrých očích. Otevřel ústa, aby vysvětlil svou reakci, ale Snape zakroutil hlavou a řekl: „Nevadí mi, že byste rád učinil spravedlnosti zadost, Albusi. Merlin ví, kolikrát jsem si přál, aby byl otec naživu a já se mohl pomstít.“ Pokrčil rameny a přejel prsty přes řezbu havranů na dřevěné krabici. „Nevadí mi si sem tam zavzpomínat na minulost, ale během let jsem si uvědomil, že není dobré v ní prodlévat. Člověk se musí se vzpomínkami vypořádat a jít dál, soustředit se na budoucnost a být připraven čelit zkouškám, které mu osud přichystal. Jinak ho minulost zničí.“
„No ne, Severusi. To je velmi nebelvírský postoj,“ prohlásil Brumbál s úsměvem. Snape překvapeně zamrkal, ale pak zavrčel:
„Varuji vás, Albusi, tohle už přede mnou nikdy neříkejte.“
Brumbál se rozesmál a mávnul rukou ke krabičce.
„Tvoje varování bylo vzato v potaz, příteli. Co dál?“
Snape si povzdechl a vybral další memento.
