Učení dělá mistra
Švihnul zápěstím a z velmi staré a otlučené hůlky vystřelily zelené a stříbrné jiskry. Elegantní, lektvary poskvrňené prsty laskaly kousek dřeva, než jej Snape podal druhému člověku v místnosti.
„Moje první cvičební hůlka. Otec ji obstaral od nějakého výrobce na pevnině, takže unikla pozornosti ministerstva. Dubové dřevo a dračí srdce, deset palců. Perfektní pro začínající dítě.“
Snape sledoval Brumbála švihnout hůlkou a jak se před ním vytvořil drobný obláček kouře. Usmál se rozhořčenému pohledu, který ředitel věnoval hůlce, a bezpečně ji uložil na klín.
„Zjevně stále rozpozná přítele od nepřítele.“
„Přítele od nepřítele, vskutku,“ zabrblal Brumbál a mávl rukou, aby trochu rozehnal kouř. „Proč jsi tedy dostal novou hůlku, když tato fungovala?“
„Otec nechtěl, abych měl hůlku, která by ho spojovala s jeho nezákonnými praktikami. Moji nynější hůlku jsem si koupil na Příčné ulici, než jsem odjel do Bradavic,“ odpověděl Snape a z rukávu vytáhl svou druhou hůlku. „Třešňové dřevo a baziliškův zub, jedenáct palců. Tom se smál, když zjistil, jaká hůlka si mě vybrala.“
„Jsem si tím jistý,“ řekl Brumbál, zatímco vzpomínal na Harryho střet s baziliškem v Tajemné komnatě před pěti lety. „Předpokládám, že ti pomáhal cvičit, je to tak?“
„Ale ne, Tom nás navštěvoval jen párkrát do roka. To můj otec mě přinutil s tou hůlkou cvičit.“ Snape zastrčil svou novější hůlku zpět do rukávu a zvedl tu starší, aby ji mohl blíže prozkoumat. Po chvíli rozjímání promluvil. „Siriuse Blacka vždy zajímalo, jak je možné, že znám víc kouzel a zaklínadel, než o mnoho let starší studenti.“ Několikrát ve vzduchu líně švihl otřískanou hůlkou. „Cvičení dělá mistra, řekl bych.“
*~*~*~*~*
„Teď drž hůlku takto a opakuj formuli. Infractare Ossis.“
Krysa na stole začala vyrážet bolestivé skřeky, jak se její kosti lámaly pod účinkem černé magie. Severus sledoval, jak otec nechal kletbu několik sekund působil, poté nechal ubohé stvoření být a spravil mu kosti, aby se mohlo použít znovu. Ustoupil o krok zpět, a uvolnil tak Severusovi místo.
Polkl, v soustředění krčil čelo. Uchopil svou hůlku přesně tak, jak mu ukázal otec, a zamířil na krysu znehybněnou na stole. Třesoucím se hlasem pronesl: „Infractare Ossis.“
Krysa opět zavřeštěla, jak se kosti pod tlakem kouzla drtily, až se Severus mírně zašklebil. Měl nutkání sklonit hůlku, a ukončit tak její trápení, jenže to by mohlo otce rozčílit, což si rozhodně nepřál. Když to posledně udělal, vyhrožoval mu, že zakleje jeho i mámu a pak jim vymaže paměť, aby to nemohli vyzradit Tomovi. A tak Severus držel kouzlo, dokud jeho otec nekývl, a nedal mu tak povolení vysvobodit krysu od bolesti. Tiberius seslal na krysu smrtící kletbu, a poté ji strčil zpět do klece, domácí skřítkové se jí později zbaví.
„A teď se podívejme se, jak si poradíš se složitějším zvířaty,“ prohlásil Tiberius a přešel na druhou stranu sklepní pracovny, kde byly skladovány klece se zvířaty. Severus byl zvědavý, a možná i trochu vystrašený. Většinou trénovali na krysách a žábách, občas s ptáky – zvířata, kterých bylo všude kolem plno a nebylo těžké je chytit. Když se ale jeho otec otočil, velkou klec v rukou, Severus o krok ucouvl a sklonil svou hůlku.
Malá černá kočka na něj koukala svýma velkýma zlatýma očima. Schoulila se do klubíčka v rohu klece, vypadala vystrašeně a lehce se třásla. Když otec položil klec na pracovní stůl, mohl si Severus prohlídnout kočku ještě blíže. Cítil, že má srdce až v kalhotech.
Byla to ta samá kočka, kterou už párkrát viděl plížit se kolem jejich sídla. Poznal všechna znamení – celá černá jen s jednou packou bílou a flíčkem na krku. Zajímalo ho, jestli patří někomu z nedaleké vesnice, i když neměla obojek a nikdo ji zde nehledal. Severus by si ji rád nechal jako takového tajného domácího mazlíčka, ale ihned ten nápad zamítl. Věděl přesně, co by otec udělal, kdyby uvnitř domu našel zvíře. Cítil se strašně, protože věděl, že otec tu kočku odchytl speciálně pro jeho lekce.
Prosebnýma očima vzhlédl ke svému otci, ale setkal se jen s ledovým pohledem.
„No tak, chlapče. Na co čekáš?“
Severus slabě zavrtěl hlavou a sebral dostatek odvahy, aby řekl: „Prosím, pane, kočku ne. Nemůžeme zůstat u krys a žab?“
Tiberius namířil svou hůlku na klec a chladně odpověděl: „Ne, Severusi, musíš se naučit trénovat s většími zvířaty, pokud někdy chceš seslat kouzlo na opravdového kouzelníka nebo čarodějku. Na co myslíš, že jsem ti tu hůlku vůbec obstaral? Abys mohl cvičit. A teď sešli to kouzlo, nebo to udělám já.“
Severus věděl, že jeho otec by mohl výhružku splnit, a proto zahnal přicházející slzy a pozvedl hůlku. Kočce se třásly vousky, v rohu klece se snažila schoulit do ještě menší kuličky.
Znovu zaprosil: „Prosím, nenuťte mě ublížit té kočce, pane. Prosím.“
Otec si ho chvíli prohlížel a pak se ušklíbnul: „Jak je možné, Severusi, že ve tvém hlase slyším náznak zájmu o to zvíře. Neříkej mi, že je to tvůj domácí mazlíček a ty po mně chceš, abych ho z čiré dobroty mého srdce ušetřil?“
„Ne, pane,“ odpověděl Severus, mozek mu pracoval na plné obrátky, jak se snažil vymyslet přijatelnou výmluvu. „Jen si myslím, že nejsem dost dobře vytrénovaný na krysách, abych se mohl přesunout k složitějším zvířatům.“
Tiberius nic něříkal, jen si důkladně prohlížel svého syna, ten se pod jeho pohledem neklidně kroutil. Nakonec sklonil svou hůlku a řekl: „Dobře. S kočkami ještě posečkáme. Dnešní lekce ale musí pokračovat.“ Mávl hůlkou a za okamžik se s tichým „prásk“ objevil domácí skřítek.
„Co může Tibby udělat pro své pány?“
„Jen tam stůj, skřítku. Dnes se o všechno stará Severus,“ odpověděl Tiberius a v očekávání pohlédl na syna. Devítiletý chlapec úplně ztuhl. Vůbec se mu nechtělo takto bezdůvodně trestat jednoho z jejich domácích skřítků. Jenže také nechtěl, aby se otcova zlost obrátila na něj. „Na co čekáš, Severusi? Sice nechceš cvičit na kočkách, ale jistě si poradíš s obyčejným domácím skřítkem.“ Když se Severus nehýbal, Tiberius se k němu naklonil a pošeptal mu do ucha: „Buď ty uřkneš jeho, nebo já tebe. Já v této lekci budu pokračovat, ať se ti to líbí nebo ne.“
Jak Severus čelil ultimatu, zamračil se a namířil svou hůlku na třesoucího se domácího skřítka. ‚Omlouvám se,‘ pomyslel si a doufal, že mu to skřítek vidí v očích. Skřítek zkřížil své ruce v černém povlaku na polštáře a jednou přikývl, tak lehce, že si toho Severus málem nevšiml.
„Infractare Ossis.“
Snažil se ignorovat skřítkovy strašné skřeky a podíval se na otce. Ani ho nepřekvapilo, že celou scénu sledoval s doširoka rozevřenýma, téměř maniakálníma očima a zlomyslným úsměvem. Severus rozechvělý hrůzou se rozhodl nikdy nekráčet v otcových temných šlépějích.
Možná že byl pohlcen temnotou a zlem, ale nikdy by nepřipustil, aby ovládly jeho srdce a duši.
*~*
Později v noci bylo sídlo potemnělé a tiché, až na tiché kroky malého chlapce a domácí skřítky. Dvojice tiše prošla chodbou, málem nedýchali, jak se obávali ostatních obyvatelů domu. Když dorazili ke schodům, zaslechli nářek jednoho z místních duchů, blížil se k nim. Severus věděl, že duchové jsou věrní jeho otci a mohli by ho okamžitě varovat, proto popadl skřítku, strčil ji do stinného přístěnku a chvatně svou věrnou hůlkou seslal zastírací kouzlo. Duch proletěl kolem, ale oni si oddechli, teprve když se ztratil ve stropě. Pokračovali v cestě, pohybovali se rychle a nemluvili, dokud nedorazili k zamčeným dveřím vedoucím do sklepení.
Severus pomocí hůlky zjistil, jaká kouzla chrání sklepení, a zamračil se, když zjistil, že se přes otcovu ochranu bez více času a silnější hůlky nedostane. Naštěstí na to myslel už předem. Shlédl na skřítku, jež trpělivě čekala po jeho boku.
„No dobře. Mormiel, skřítci se mohou přemístit do sklepení bez rušení ochrany, že ano?“
„Ano, pane Severusi. Tak se tam dostáváme vždy, když pan není doma a my musíme uklízet nebo tak,“ přikývla Mormiel, ouška jí vzrušeně plácaly. Byla vystrašená k smrti, že by ji Tiberius mohl chytit, když jí ale Severus řekl o svém plánu, neváhala a nabídla mu pomoc. Někdo se musí ujistit, že se mladému pánovi takto pozdě v noci nic nestane.
„Skvělé, tak se prostě přemísti na druhou stranu a pust mě dovnitř. Ta ochrana mě pustí dál, když budou dveře otevřeny zevnitř.“
Mormiel s tichým „prásk“ zmizela, ale hned na to se dveře do sklepení otevřely. A to s hlasitým skřípotem. Ztuhli, ale když nikde nebyla žádná známka po jeho otci, Severus konečně vypustil dech, který zadržoval, a vstoupil.
Zamumlání „lumos“ jim poskytlo dostatek světla a brzy bez většího problému našli hledané dveře. Byly zamčené a Severus opět kývl na Mormiel. Přemístila se pryč, jen aby se znovu objevila, když otvírala těžké dřevěné dveře a vpustila tak Severuse do malé dílny.
Vstoupil dál do místnosti, hůlkou si svítil kolem sebe, osvětloval tmavé kouty a odháněl stíny. Rozhlížel se po místnosti, kde předtím týral nevinná stvoření, dokud se jeho oči nezastavili na tom, co hledal a chtěl osvobodit.
„Mňau.“
Severus se sklonil ke kleci, jež věznila černobílou kočku, a mávnutím hůlky ji odemknul.
„Je to vpořádku. Nechci ti ublížit,“ šeptal a snažil se ostražitému zvířeti dokázat, že to myslí vážně. Kočka na něj civěla svýma zlatýma očima a pak líně zamrkala. Severus byl rád, že se kočka pomalu vyplížila ze své klece a přímo do jeho připravené náruče. Oči se mu rozšířily překvapením, když začala spokojeně příst.
„Mormiel si myslí, že kočka má mladého pána ráda.“
Severus se zamračil. Nemohl si ji nechat. Dříve nebo později by na to otec přišel a milerád by ji zabil, aby mu dal za vyučenou. Dokázal si představit, jak mámě říká o jeho novém mazlíčkovi a žádá ji o pomoc, ale čím méně lidí o ní ví, tím lépe. Potenciální risk převažoval nad zisky a on věděl, že jediný způsob, jak kočku ochránit, je nechat ji jít.
„Je úplně jedno, jestli mě má ráda nebo ne, skřítko, nemohu si ji nechat.“ Popřel svůj poslední postoj a začal jemně hladit černý kožíšek, na chvíli ve svém rozhodnutí zaváhal. Jenže Severus věděl, že to musí udělat. Neochotně seslal na předoucí kočku uspávací zaklínadlo. Ta jen zívla a uložila se ještě pohodlněji. Mračil se, když říkal: „Vem ji do vesnice a nech ji na prahu domu těch nejpřátelštěji vypadajících mudlů, jaké najdeš. A bezpodmínečně tam musíš nechat tento vzkaz,“ podal Mormiel krátký dopis, vysvětlující, že kočka potřebuje dobrý domov, nejlépe s dětmi, spoustou hraček a s žádnými klecemi. „Teď jdi a ujisti se, že tě nikdo neuvidí! Budu na tebe čekat v mém pokoji.“ Po několika dalších pohlazení na rozloučenou Severus opatrně podal spící kočku domácí skřítce, ta přikývla a zmizela, aby mohla splnit pánovy příkazy.
Tiše zavřel dvířka klece, ale nezamknul je, a pak otevřel jedno z oken nad poličkami s drženými zvířaty. Zavřel dveře pracovny a ujistil se, že všechna ochranná kouzla zůstala neporušena. Rychle opustil sklepení a dvakrát se přesvědčil o ochranách na hlavních dveřích. O minutku později už přešlapoval ve svém pokoji.
Severus byl nervózní a stále ještě plný adrenalinu, chodil po pokoji a hrál si s konečky vlasů, dokud se Mormiel nevrátila, s náručí prázdnou a úsměvem na tváři.
„Mise splněna, mladý pane! Já nechala kočku na prahu domu na vzdálené straně vesnice. Skvělá rodina, dvě mladé paní a žádné klece, které by děsily milou kočičku.“
„Dobrá práce, Mormiel. Pamatuješ si, co máš říct otci, kdyby se tě ptal, co se stalo?“
„Samozřejmě, pane Severusi! Mormiel a všichni ostatní skřítci nic neviděli, ale možná jeden z nás zapomněl zavřít klec, když uklízel. To se nám stává často!“
„Dobře. Teď jdi zpátky do kuchyně a snaž se zítra vyhýbat mému otci,“ řekl Severus. Mormiel se usmála a zmizela.
Severus pak ještě chvíli postával uprostřed potemnělého pokoje a modlil se ke všem svatým, kouzelnickým i mudlovským, aby jeho plán vyšel. Nakonec ulehl zpět do postele, přikrývky si přitáhl pevně k tělu, přemýšlel a doufal.
Trvalo to ještě dlouho, než ho přemohl spánek.
*~*
„Minolou noc se dole v jedné z mých pracoven stala opravdu zajímavá věc.“
Severus měl hlavu stále skloněnou, očima zavrtaný do své snídaně. Dal si záležet na tom, aby jeho výraz byl prázdný a aby neukázal žádnou vnější známku toho, jak je rozklepaný. Byl rád, že obvykle v přítomnosti otce hleděl do země, protože si byl jist, že Tiberius by mu jinak pravdu viděl na očích.
„Opravdu, Tiberiusi?“ řekla Livie, když vzhlédla od svých vajíček. „Co se stalo?“
„Jedno z mých zvířat uteklo z klece a zmizelo. Náhodou nevíte, co se stalo, že ne?“ zeptal se Tiberius, opět se vrátil do svého křesla a upil další doušek čaje. Jeho oči byly chladné a vypočítavé, když si je podezřívavě prohlížel. Severus i jeho matka zakroutili hlavou. „Rozumím. Rád bych věděl, jak ta kočka utekla ze zamčené klece a ze zamčené pracovny.“
„Už jsi to ověřil s domácími skřítky?“ ptala se Livie. „Možná uklízeli a náhodou nechali klec odemknutou. Nebo se jeden z duchů chtěl trochu pobavit. Víš, že to občas dělají.“
Severus si musel vzít trochu kaše, aby zakryl náhlý úsměv. Jeho máma dělala přesně to, v co doufal, a když na něj mrkla, věděl, že Mormiel ji musela také informovat o jeho záchranné misi.
„Samozřejmě, že jsem si to ověřil u skřítků,“ vyprskl Tiberius. „Prý nic neviděli.“
„V tom případě se mi zdá nejpravděpodobnější, že někdo omylem nechal klec odemknutou. Kočky jsou velice inteligentní zvířata, to víš. Nejspíš utekla otevřeným oknem,“ shrnula máma, když žvýkala slaninu.
Severus přikývl a nevinně dodal: „Včera jsme byly tak vytížení, otče, že jsme mohli zapomenout zamknout klece.“
Severus se odvážil vzhlédnout a uviděl otce, jak tiše zuří. Rty měl sevřeny v úzkou čárku a dlaně pevně svíraly šálek čaje.
„Výborně. Každý večer budu třikrát kontrolovat všechny klece a ochrany. Tato chyba se nesmí nikdy opakovat. Pojď, Severusi.“
Tiberius vstal a kvapně odešel z jídelny. Severus se usmál na mámu. Ta mu jeho úsměv vrátila, než ukázala ke sklepením.
„Jdi, můj havrane. Promluvíme si o té chybě později. Chci vědět všechno o tvém chytrém plánu.“
„Samozřejmě, mami.“
Severus dohonil otce a následoval ho dolů do sklepení. Hravě si otáčel hůlkou, byl nesmírně spokojený sám se sebou. Podařilo se mu přelstít svého otce a navíc mu to prosšlo Své potěšení skryl hluboko do svého srdce a připravil se na další den plný zaklínadel a krys.
*~*~*~*~*
Brumbálovi se podařilo ovládnout svůj smích dostatečně dlouho na to, aby se mohl zeptat: „Podezíral tě někdy otec?“
Snape zavrtěl hlavou, lehce se usmál, vyhlížel docela hrdě. „Pravděpodobně ano, ale nikdy nenašel důkaz, kterým by to doložil. Byl jsem velmi důsledný ve skrývání svých stop a vyhýbání se jakémukoliv podezření.“
„Tvoje první zmijozelská intrika, řekl bych. Víš, co se stalo s tou kočkou?“
„Nikdy jsem ji znovu neviděl, ale Mormiel trvala na tom, že s těmi mudly žila dlouhý život,“ pokrčil rameny Snape. Prsty přejel po celé délce staré hůlky, cítil všechny rýhy a zářezy a další nedokonalosti, které ji činily výjimečnou. „Tato hůlka mi pomáhala a chránila mě a já jí to nikdy nezapomenu.“ Vrátil ji zpět do krabičky a tiše a pozorně si prohlížel další upomínku.
Brumbál hádal, co by asi mohlo následovat. Tento pohled do Snapeovy minulosti byl vzrušující. Vzpomínky na Raddlea ho znepokojovaly, stejně jako vzpomínky na Tiberiuse Snapea. Hleděl na svého profesora lektvarů a byl vděčný, že Snape dokázal najít způsob, jak se dostat z temnoty, jež ovlivnila jeho život, a vrátil se k dobru. Neuvěřitelná odvaha a síla se skrývala ve zmijozelském srdci, i když si to Snape neuvědomoval.
Snape nakonec vzhlédl a se vzácným úsměvem dodal: „Myslím, že další věc se vám bude zamlouvat, Albusi.“
