Slavní kouzelníci
„Moji? Ty sis schoval moji kartu?“
„Proč ne? Každé kouzelnické dítě má ve své sbírce nejméně jednu, Albusi, proč by to u mne mělo být jiné?“
Brumbál nemohl přijít na žádnou odpověď, a tak shlédl dolů na kartičku z čokoládových žabek, kterou svíral ve své dlani. Vůbec se nelišila od současné karty Slavných kouzelníků, jeho vlastní tvář se na něj vesela smála. Karta vypadala jako nová. Snape se o ni musel dobře starat už jako dítě. Zadíval se na čtyři další karty, jež Snape držel v rukou, a zeptal se: „Jaké další máš?“
Snape si přestal prohlížet své karty a nenuceně pokrčil rameny. „Podívejme se, je tu Merlin, samozřejmě, Kirké, Ptolemaios a Salazar Zmijozel.“
Brumbál se zajíkl a nedočkavě se naklonil vpřed, vypadal jako malé dítě v cukrárně. Společnost, která vyrábí karty slavných kouzelníků do každé čokoládové žabky, někdy na konci šedesátých let vydala speciální edici čtyř zakladatelů Bradavic. Byly všemi velice žádané, ale vzácné a těžko se sháněly. Co Brumbál věděl, tak bylo téměř nemožné, aby někdo získal všechny čtyři zakladatele. Za ta léta se mu podařilo získat Nebelvír, Mrzimor a Havraspár, ale ještě nikdy nenašel a také ani neviděl kartu Zmijozelu. Vychytrale sledoval mladšího kouzelníka, říkal si, jestli Snape vůbec víc o tom, jaký poklad drží v ruce, nebo jestli to na něj prohnaný Profesor lektvarů jen hraje. Jak znal Snapea, vsadil by na druhou možnost.
Černé oči pobaveně zářily, Snape náhle vypadal zamyšleně. Brumbál věděl, že se v té chytré mysli právě rodí plán. Položil Zmijozelovu kartu na koleno a ušklíbl se. „Můžete si ji podržet, Albusi. Ale něco za něco.“
Brumbál zavrtěl hlavou, mírně se usmíval. Vždy se vyskytla nějaká podmínka, když se to týkalo Snapea. Zvažoval svou potřebu dotknout se Zmijozelovy karty a strach z toho, čeho se bude Snape následně dožadovat.
„Dobře. Co bys chtěl? Ačkoliv ti můžu předem oznámit, že ti nemohu přinést hlavu pana Pottera na podnose, zrušit nebelvírskou kolej nebo ti zvednout plat.“
Snape zakroutil hlavou a odpověděl: „Nic tak extrémního, Albusi, ačkoliv by to všechno bylo úžasné. Ve skutečnosti jen vůbec netoužím mluvit s Popletalem ani žádnými reportéry, kteří by se mohli objevit na hostině. Věřím, že mě omluvíte a informujete je, že nebudu odpovídat na žádné jejich otázky a nezapojím se do žádné nudné debaty s těmi ministerskými imbecily. Dnes se budu vyskytovat pouze ve společnosti mých zmijozelských a těch několika členů Fénixova řádu, kteří mě nerozčilují.“
Brumbál se uchichtl. Měl vědět, že Snape požádá o něco takového. A bylo zcela v jeho moci to zaručit.
„Samozřejmě, Severusi,“ řekl. „Slibuji, že dnes nebudeš obtěžován Popletalem ani žádným zpravodajem.“
„Děkuji. A teď opatrně s ní, kdysi jsem na ni seslal kouzlo pro uchování, ale jeden nikdy neví,“ upozornil Snape a podal mu vzácnou Zmijozelovu kartu. Brumbál si ji opatrně vzal a šťastně se usmál na Salazara Zmijozela, který se okamžitě zamračil a panovačně zkřížil ruce. Už věděl, kde Snape vzal ty své manýry.
Brumbál otočil kartičku, aby si mohl přečíst popis na zadní straně, a slyšel, jak Snape začíná vysvětlovat, jak dostal svou první kartičku slavných kouzelníků.
Vzpomínka začala ošklivou rýmou a jednou přemýšlivou matkou.
*~*~*~*~*
Severus se nespokojeně zkroutil pod peřinami a unaveně si povzdechl.
Bylo mu naprosto mizerně.
Už druhý den byl upoutaný na lůžko s rýmou, která odolávala normálním léčícím lektvarům z máminých zásob. Před týdnem byl potlučený, jak ho otec trestal za neuspokojivé splnění jednoho cvičení. To bylo poprvé po několika měsících, kdy ho otec trestal, a hned jak se Tiberius uklidnil a uvědomil si, co udělal, rychle řekl Severusovi, aby na celý incident zapomněl, jinak by jeho matka mohla nést následky. A tak Severus zamlčel tuto událost a když následující ráno napadl první sníh, nedbal na nějakou bolest a zeptal se mámy, jestli by mohli jít ven a hrát si tam. Miloval první zimní sníh a navíc byla to jedna z několika výmluv, které mohl použít, aby si mohl hrát mimo jejich sídlo. Kašlat a posmrkávat začal téměř hned poté. Samozřejmě, teď si Severus uvědomoval, že skotačení ve sněhu a mrazivém počasí bylo chybou a tělo teď platilo za jeho požitek ze hry.
Hlava mu třeštila, smrkal, bolelo ho v krku, celé tělo bolelo. I oči měl suché a citlivé. Drsný kašel mu náhle začal trhat hrdlo, a když byl konečně pod kontrolou, Severus se vysílený zhroutil do polštářů. Vysmrkal se do kapesníčku a natáhl se pro sklenici s ledovou tříští na svém nočním stolku. Doufal, že to zklidní jeho krk a vyschlá ústa. Zatímco ji cucal a vychutnával si chladivý pocit ledu, uslyšel, jak se jeho dveře otvírají a zase zavírají. Vzhlédl a spatřil mámu přibližující se k posteli.
Rychle položila tác s hrnkem vývaru a několika lektvary na servírovací stolek, povzbudivě si sedla na hranu postele, chladné ruce se dotýkaly jeho tváří, jak zjišťovala, jestli nemá teplotu. Nakonec odhrnula pár ztracených pramínků jeho upocených vlásků a jemně se zeptala: „Jak se má můj havran?“
Severus se dokonce ani nepokoušel mluvit a místo toho sdělil své trápení očima. Máma se zamračila a natáhla se pro tác, vybrala malý fialový flakon.
„Vypij to, mělo by to zmírnit kašel.“
Lektvar byl mírně nahořklý, ale za několik sekund Severus cítil, jak dráždivá bolest v krku ustupuje. Dost na to, aby mohl mluvit.
„Je to mnohem lepší, mami,“ zašeptal a zhluboka se nadechl, vděčný, že se nerozkašlal.
„Myslíš, že můžeš zkusit trochu polévky? Skřítci ji připravili speciálně pro tebe a přidali do ní lektvar, po kterém se ti bude dobře spát.“
Severus přikývl a vzal si hrnek. Ráno mu sice bylo trochu špatně od žaludku, ale předpokládal, že to bylo způsobené nedostatkem pořádného jídla. Jeho hrdlo bylo tak rozdrásané, že mohl jíst jen něco měkkého nebo tekutého. Polykal horkou polévku, zatímco ho máma obskakovala, natřepávala polštáře a peřiny, ujišťovala se, že má dostatek kapesníků, a uklízela potemnělý pokoj. Livie se usadila zpět a vzala mu prázdný hrnek, ospale zívl. Usmála se a pomohla mu se uvelebit mezi přikrývky.
„Zkus se teď trochu prospat, Severusi. Nechám tady jednoho domácího skřítka pro případ, že bys něco potřeboval.“
„Ještě nechoď, mami,“ zamumlal tiše. Pohladila ho po vlasech a posunula si ho, takže částečně ležel v jejím klíně, a začala broukat starou kouzelnickou ukolébavku. Cítil, že už je příliš starý pro takové dětinské písničky, ale jemný rytmický mámin hlas ho uklidnil a on zapomněl, že je vůbec nemocný. Brzy se Severus nechal unášet spánkem, v bezpečí matčina náručí.
*~*
Severus zasténal, zajímalo ho, co mohlo domácí skřítce trvat tak dlouho. Poslal ji vzbudit mámu víc než před minutou. Byla u něj Mormiel, když přišel první záchvat nevolnosti. To málo, co měl v žaludku vyzvracel na zem a přikrývky. Polkl a snažil se znovu nezvracet, polštář svíral tak pevně, že mu zbělely klouby.
Máma se naštěstí vřítila do pokoje jen o vteřinku později, vlasy i oblečení zmačkané od spánku, a mávnutím hůlky vyčistila všechen ten nepořádek. Poslala Mormiel pro lektvar proti zvracení a nějaké čisté povlečení. Severus nespokojeně zasténal, když byl přenesen na židli a ucítil zklidňující kouzlo tišící jeho bouřící se žaludek.
„Je mi špatně,“ zafňukal a ukryl svou tvář do její noční košile.
„Já vím, můj havrane,“ odpověděla Livie a hladila ho po zádech. „Brzy to napravím.“
Mormiel se rychle vrátila s lektvarem i přikrývkami a převlékla postel. Severus vahávě vypil lektvar a čekal, až se dostaví účinky. Doufal, že působí rychle. Nelíbilo se mu, že je nemocný. Vůbec ne. Žaludek se zklidnil, s úlevou se zhluboka nadechl a začal kašlat tak silně, že mu to vehnalo slzy do očí. Slyšel, jak máma něco říká Mormiel, ale byl příliš vysílený, než aby jim věnoval pozornost.
„Jsi ještě vzhůru, Severusi?“ zeptala se Livie po chvíli. Severus neklidně podřimoval a něco nesouvislého zamumlal, když zaslechl její hlas. „Severusi?“ Nemocný desetiletý chlapec otevřel oči, rozostřeně vzhlédl k matce a zuboženě si povzdechl. „Zítra budu vyrábět něco silnějšího na tvou rýmu a bolení břicha, ale nemám všechny potřebné přísady. Půjdu do Příčné ulice, hned jak vstanu. Ale to znamená, že na tebe bude dávat Mormiel pozor.“
„A otec?“ zeptal se Severus ustrašeně. Poslední věc, kterou chtěl, bylo setkat se s otcem, když byl nemocný.
„Není tady, můj havrane, byl povolán pryč v nějaké pracovní záležitosti. Tuším, že se vrátí zítra pozdě večer,“ odpověděla mu matka a přenesla ho zpátky do jeho teď už čisté postele. Mdle se usmál, když ho ukládala a vtiskla mu polibek na čelo.
„Hezky se vyspi, Severusi. Všechno bude v pořádku.“
Severus spal až do pozdního rána. Nakonec se vzbudil a ucítil příjemnou vůni toustů a čaje. Otevřel oči a uviděl Mormiel, kterak stojí vedle postele a tác se vznáší za ní.
„Mormiel je šťastná, že vidí mladého pána vzhůru. Paní odešla do Příčné ulice, ale řekla Mormiel, aby na mladého pána po očku dávala pozor. Takž dávám pozor oběma očima a nesu panu Severusovi jeho snídani!” říkala mu skřítka šťastně, když dávala tác na noční stolek. Pomohla mladému pánovi posadit se, takže se mohl opřít o polštáře, a zkontrolovala jeho čelo, jestli nemá teplotu. Paní ji zde nechala s jasnými pokyny, než odešla na Příčnou ulici, aby se Mormiel mohla starat o mladého chlapce tak, jak to vždy dělá.
Severus skřítku odehnal a zamračil se. Pořád mu nebylo dobře od žaludku a teď ho bolel i hrudník. Rozhodně neměl náladu na Mormielino opečovávání. Jenže skřítka si dalaruce v bok a řekla:
„Mladému pánu není dobře a než se paní vrátí, musí poslouchat Mormiel. Mám pro vás toust a horký čaj, jestli byste si něco dal.“
„Ne.“
„Ale pane Severusi! Musíte přece něco jíst. Jste příliš hubený a není vám dobře už moc dlouho.“
Severus zavrtěl hlavou, přetočil se a zavřel oči. Nechtěl komunikovat se světem. Chtěl svou matku, ale věděl, že musela jít koupit důležité přísady do lektvarů. Bude to muset přetrpět, než se vrátí. Vůně suchého toustu pod nosem ho donutila otevřít oči. Uviděl Mormiel, jak mu drží u úst kousek toustu. Podíval se do jejích odhodlaných očí a skřítka řekla:
„Jen pár soust, mladý pane.“
Neochotně otevřel ústa a párkrát si kousl. Neodvažoval se vzít si víc pro případ, že by zvracel. Skřítka se zdála být s jeho snahami spokojená a podržela mu šálek čaje, aby z něj mohl pomalu usrkávat. Mormiel mu dělala společnost, zatímco upadal do spánku a zase se probíral, a starala se, aby měl co největší pohodlí. Severusovi se podařilo udržet v sobě čaj i toust, ale dělala mu starosti bolest v hrudi, která přerůstala v záchvaty kašle.
Z dřímot ho probrala útlá ruka na tváři a milý hlas:
„Severusi?“
Livie položila pohár s právě dokončeným lektvarem na stolek a zvedla syna, držela ho v náručí, zatímco kašlal a potahoval. Utřela mu nos kapesníkem a s povzbudivým úsměvem se mu podívala do jeho unavených očí.
„Mám tady nový lektvar a chci, abys ho vypil. Musela jsem jít až do Obrtlé ulice, ale stálo to za to. Mělo by tě to zbavit toho nachlazení a postavit na nohy dřív než se naděješ.“
Severus poslušně vypil celý pohár. Okamžitě se mu začalo ulevovat od nevolnosti a bolesti v hrudi. Věděl, že jeho matka dokáže vyrobit a vyléčit všechno.
„Také tě uspí, aby tvé tělo mohl zbavit nemoci. Budu tady, až se vzbudíš, můj havrane.“
Po těchto slovech upadl Severus do bezesného a poklidného spánku.“
* ~ *
„Překvapení? Jaké překvapení, mami?“
„Ah, nic mimořádného. Jenom taková odměna za to, jak odvážný malý kouzelník těch pár posledních týdnů jsi byl.“
Severus se opřel o polštáře a natěšeně se podíval na matku. Dva dny po tom, co vypil její lektvar se už cítil mnohem lépe a těšil se, až bude moct z postele. Už ho soužila jenom bolest halvy a vyčerpání. Sledoval matku, jak se tajuplně usmála a sáhla do hábitu. Vytáhla z něj pět malých krabiček a položila mu je do klína.
„Co je to?“ chtěl vědět. Jednu zvedl a začal si ji prohlížet. Byla ozdobená vzorem žáby, což ho zmátlo. Copak mu to asi matka koupila? Byly to snad pravé žáby?
„To jsou Čokoládové žabky. Jednu otevři a uvidíš,“ odpověděla mu matka, pohodlně se usadila a sledovala ho. Severus překvapeně vzhlédl. Cukrovinky dostával jen o zvláštních příležitostech, a i ty byly velmi vzácné. Jednou dostal k Vánocům balíček těch fazolek o tisíci příchutích a s bratranci zkusil jednu odpornou citronovou. Obzvláště zvědavý Severus otevřel jednu z krabiček a překvapilo ho, že z ní na přikrývku vyskočila opravdově vypadající čokoládová žába.
„Ah!“ vykřikl Severus a popadl žábu za nohu, než mohla odskákat pryč.
„Jsou oživeny pomocí kouzla, ale když do ní kousneš, tak přestane. Byla jsem se včera zase na Příčné ulici, abych vrátila přísady, které jsem nepoužila na tvůj lektvar. A ten obchod s cukrovinkami bylo příliš velké pokušení, než abych mu odolala. Musela jsem ti pořídit něco speciálního, až ti bude líp, můj havrane,“ vysvětlila Livie a sama jednu krabičku otevřela. Kousíček si z žabky ukousla, aby přestala skákat. Severus se zašklebil a ukousl hlavu své vlastní žábě. Ještě víc ho překvapilo, když se mu čokoláda v ústech rozpustila do teplého pramínku, který tišil jeho hojící se hrdlo.
„Nezdá se ti to trošku morbidní, mami? Ukusovat hlavy a nohy bezbranným čokoládovým tvorům?“
„Tiše, havrane, a sněž tu žábu,“ odvětila mu matka s úsměvem a prohrábla mu vlasy. „Podívej se do té krabičky a najdeš tam další příjemné překvapení.“
Severus nahlédnul dovnitř a vytáhl kartičku. Byl na ní starý kouzelník s dlouhým stříbrným plnovousem a modrýma očima, které svítily z poza půlměsícovitých brýlí. Pod obrázkem tohoto usmívajícího kouzelníka bylo napsáno Albus Brumbál. Severus se plaše usmál a bradavický ředitel na něj mrkl. Takže tohle byl ten slavný Albus Brumbál, o němž četl v dějepisných knihách, a na něhož sem tam slyšel otce nadávat. Ředitel nevypadal ani výhružně a zle, ve skutečnosti vypadal mile. Severus kartičku otočil, aby si mohl přečíst jeho životopis, a zeptal se:
„Je u každé žáby kartička?“
„Ach ano. Musí jich být stovky. Každý je někdy během života sbírá. Jako mladá čarodějka jsem také měla docela slušnou kolekci. Můžeš začít svou s těmihle, Severusi. Podívej se, jaké další máš.“
Společně otevřeli všechny krabičky a Severus byl potěšen, že k Brumbálovi dostal ještě Merlina, Kirké, Ptolemaia a Salazara Zmijozela. Všechny znal ze svých knih a s radostí založil svou sbírku právě jimi. Jeho matka se podivně zadívala na zmijozelovu kartičku, ale nic neřekla, a vrátila se k metodickému rozkousávání své žáby. Severus si ty své chtěl nechat, až mu bude zase úplně dobře, a tak je vrátil do jejich krabiček, zatímco kartičky si nechal, aby si je mohl přečíst.
Kartička s Brumbálem opět přitáhla jeho pohled, a tak se díval na přívětivě vypadajícího kouzelníka, dokud náhle nezmizel. Severuse to rozesmutnělo a říkal si, kdy se asi ředitel zase vrátí. Kartičku schoval do bezpečí pod polštář, nechtěl riskovat, že ji otec najde.
Podíval se na další kartičku, na ní byl kouzelník ve středních letech a s tmavými vlasy a očima. Jméno pod obrázkem hlásalo Salazar Zmijozel. Černokněžník na něj zvedl tenké obočí a zamračil se. Severus se na něj jenom posměšně ušklíbl a otočil kartičku, aby si přečetl, co je na druhé straně. Jakmile dočetl všechny své kartičky, předklonil se, aby matku vděčně objal.
„Děkuji ti, mami. Ty žáby si nechám, až mi bude líp, ale kartičky budu mít pořád u sebe.“
Matka se na něj usmála a zbytek dopoledne strávili zabraní do diskuze o slavných kouzelnících a jejich čokoládových žabkách.
* ~ * ~ * ~ * ~ *
Snape se s láskou díval na kartičku s Brumbálem, zatímco ředitel si stále zaujatě prohlížel Zmijozelovu kartičku. Neřekl staršímu kouzelníkovi, že si sebou do Bradavic přivezl jeho kartičku, dokud se opravdový Brumbál neukázal být ještě zajímavější jako skutečný člověk, než obrázek na kartičce.
„Skončil jste, Albusi? Teď, když víte, že mám kartičku se Zmijozelem, tak sem můžete přijít podívat se na ni, kdykoli se vám zlíbí,“ pronesl Snape a natáhl ruku pro cennou kartičku. Brumbál zamrkal a plaše se na něj podíval.
„Cože? Omlouvám se, chlapče. Tady to je.“ Neochotně vrátil kartičku jejímu právoplatnému majiteli. Přemýšlel komu ze svých přátel a kolegů by se měl jako prvnímu pochlubit, že viděl nejvzácnější ze vzácných kouzelnických kartiček sady zakladatelů Bradavic. Jenže Snapeovi stačil jediný pohled do těch modrých vypočítavých oči. Rozhořčeně vzdychl.
„V žádném případě, Albusi. Ne abyste někomu řekl, že ji mám. Jak to tak znám, tak by mi půlka školy a nejspíš i půlka kouzelnického světa klepala na dveře, že se chce podívat. Pokud ji ještě někdy chcete vidět, tak od vás očekávám, že si to necháte pro sebe.“
Brumbál se nevinně usmál a ukázal na ostatní kartičky.
„Proč mimo těchhle pěti nemáš ještě další? Určitě jich máš někde schováno víc?“
Snape si se zamračením schoval kouzelnické kartičky do náprsní kapsy hábitu a pokrčil rameny.
„Hádám, že nikdy prostě nebyla příležitost.“
Ředitel věděl, že za tím bylo něco víc, o čem druhý kouzelník nechce mluvit. Takže raději změnil téma, aby ho ušetřil probírání tématu, které pro něj mohlo být nepříjemné.
„Co dál je v té krabičce?“ zeptal se Brumbál.
Snape obrátil pozornost na svou zvláštní krabici a vytáhl z ní poslední z upomínek na dětství. Podíval se s podivnou směsí radosti a zášti na dopis ve svých rukou. Tolik věcí kvůli tomuhle obyčejnému kousku pergamenu skončilo a začalo.
„Všechno to skončilo a začalo tímhle dopisem.“
