Nové začátky
Dopis byl starý a vybledlý, černý inkoust již nebyl tak tmavý jako v den, kdy byl dopis doručen a původně bílý pergamen chytil mírně žlutý nádech. Dlouhé, lektvary potřísněné prsty jemně otevřely dopis a narovnaly zkroucené okraje. Jeden prst se dotkl bradavické pečeti v záhlaví pergamenu a černé oči vhlédly, aby se setkaly se svými smutnými, modrými protějšky.
Snape rychle odvrátil pohled kamsi od těch stínů, které se stále ukrývaly v Brumbálově pohledu, neschopen unést tu lítost a smutek v těch očích, které toho věděly snad až příliš mnoho. Moc dobře věděl, že hluboko v srdci měl Brumbál zaseto semínko viny, které rostlo pokaždé, když spolu probírali jeho studentská léta. Za ty roky si Snape uvědomil, že ten pocit viny pramenil z toho, že Brumbál neudělal prakticky nic pro to, aby jeho milovaní Pobertové Snapea netýrali. Tolikrát už Brumbálovi řekl, že to, co se stalo, je již minulostí, se kterou nikdo z nich nemůže nic udělat. Neexistoval žádný obraceč času, který by byl natolik mocný, aby smazal vzpomínky nebo odstranil bolest. Jak už jednou řekl, bylo třeba soustředit se na budoucnost a nechat staré mrzutosti pohřbené hluboko pod nánosy času.
„Můj otec si nepřál, abych šel do Bradavic,“řekl Snape do melancholického ticha, které prostupovalo celou místnost. „Tvrdil, že Kruval je mnohem lepší školou pro pokračování mého studia. Krásnohůlky nepřipadaly v úvahu. Otec ten dopis spálil, aniž by si ho přečetl.“
Brumbál pozvedl své bílé obočí v překvapení. Bylo poměrně časté, že čistokrevné děti dostávaly dopisy z Bradavic i Kruvalu, ale docela vzácné, aby jim přišly dopisy ze všech tří hlavních evropských kouzelnických škol.
„Jak ses tedy dostal sem?“ zeptal se. Vzhledem k tomu, co všechno dnes slyšel, si Brumbál myslel, že by Tiberius Snape poslal svého syna do „vhodnější“ školy, co se černé magie týče. Ale jako vždy ta nejnepravděpodobnější osoba měla šanci zasáhnout. Snape pokrčil rameny a odvětil:
„Díky matce. Nechtěla mě poslat do tak vzdálené školy. Chtěla, abych šel do Bradavic – do školy, ve které studovaly celé generace obou rodinných linií. Samozřejmě jsem se vždy domníval, že Tom věděl o všech třech dopisech a později otci navrhl Bradavice jako nejlepší volbu.“
Brumbál přikývl a zamyšleně si hladil plnovous. Raddle podnikl první kroky k válce na konci šedesátých let, a tak bylo rozumné předpokládat, že bude chtít mít svého chráněnce blízko u sebe. Proč by ale Voldemort riskoval možné ovlivnění Snapea Brumbálem?
Bradavický ředitel se na to už chtěl zeptat, ale najednou ho to napadlo. Proč by se měl on sám nebo jiní profesoři zajímat o jednoho osamělého studenta Zmijozu? Tom s tím měl osobní zkušenost. Nezdálo se, že by se zajímali někdy předtím, tak proč by tomu mělo být jinak v době, kdy museli připravovat studenty na válku? Brumbál potlačil povzdechnutí, zavřel oči a snažil se zahnat chmurné představy a zármutek. Poté, co je otevřel, spatřil Snapea, kterak jej pozoruje s výrazem podobným odpuštění a porozumění v jeho jinak bledé a bezvýrazné tváři. Snape chvíli zaváhal, než se naklonil, aby tak trochu nejistě bradavického ředitele objal.
Říct, že byl Brumbál překvapen, by bylo poněkud nedostatečné. Věděl, že ten mladý kouzelník neměl rád, když se k němu někdo příliš přiblížil, a že se nesměle vyhýbal jakýmkoli dotykům. Byl to obranný postoj, který byl výsledkem problematického dětství a ještě více problematické dospělosti. Aby mohl takto někoho dobrovolně obejmout, to vyžadovalo od Snapa velkou odvahu a rozhodnutí.
Brumbál pomalu natáhl ruce, aby mu oplatil objetí, a potěšilo jej, že se Snape trochu uvolnil. Hladil ho po zádech a doufal, že Snape jednoho dne vzpomene na tento den s pocitem klidu v objetí někoho, kdo ho miloval tak, jak to Tiberius Snape nikdy nedokázal. Jako svou vlastní krev. Brumbál smutně povzdechl, když se po chvíli Snape odtáhl, už teď mu chyběl kontakt se svým temným dítkem. Učitel lektvarů nesměle sklonil hlavu a skryl obličej za svými dlouhými tmavými vlasy, soustředil se nyní na dopis, co měl v ruce.
„No neočekávej ode mě, že se tu rozbrečím jako nějaký citlivka z Mrzimoru, Albusi,“ řekl Snape s mírným úšklebkem. Brumbál se usmál, poklepal jej na rameni a odvětil:
„To bych od tebe nikdy neočekával, můj drahý chlapče. Tak co takhle mi říct o tom dni, kdy jsi dostal ten dopis?“
Jak Snape začal vyprávět, navyklý úšklebek na jeho tváři se postupně změnil v nepatrný úsměv, který byl u něj tolik vzácný.
„Byl jsem v matčině pracovně s lektvary, jako obvykle, když vtom přilétla cizí sova.“
* ~ * ~ * ~ * ~ *
Severus vsypal špetku rozemletých dračích šupin do kotlíku a míchal zhruba dvě minuty. Lektvar nabral bledě modrou barvu, přesně jak měl. Severus máchl hůlkou, aby ztlumil ohřívací kouzlo a nechal lektvar povařit ještě dalších pět minut. Na tváři malého, jedenáctiletého chlapce se objevil úsměv. Na tomto lektvaru pracoval již několik dní a už se nemohl dočkat, co na to matka řekne, až uvidí tento úspěšný pokus.
Odhrnul si volný pramínek vlasů, který mu padal do očí. Vlasy měl mastné a upocené, jak celý den stál nad kotlíkem v horkém červencovém dni. Povzdechl si při představě chladné koupele v rybníčku na kraji jejich pozemku. Napadlo ho, zda by se mu podařilo proklouznout, aniž by ho otec chytil a seřval za každou maličkost, kterou údajně ten den udělal špatně.
Slabý tlukot křídel jej vytrhl ze zamyšlení. Vzápětí vlétla do laboratoře skrze větrací okno standardní doručovací sova.. Severus byl zvědavý, kdo to matce píše, ale poštovní sova obkroužila místnost a upustila dopis přímo před ním. Pak odletěla stejným oknem ven.
Celý zvědavý se natáhl pro dopis a byl překvapený, když zjistil, že je adresován jemu.
Pan Severus Snape
Laboratoř ve třetím podlaží
Sídlo Snapeů
Okrajová část Nottinghamu
Nottinghamshire
Severus jej chvíli převracel v rukou a prohlížel si fialovou voskovou pečeť. Až pochvíli si uvědomil, že tento dopis přišel z Bradavic. Ano, vyobrazení jezevce, orla, lva a hada okolo ornamentálního „H“ to potvrzovalo. Úsměv se mu pomalu vkrádal do tváře, jak rozdělal obálku, vytáhl dopis a začal číst.
Jakmile si přečetl o jeho přijetí ke studiu v Bradavické škole čar a kouzel, posunul kotlík pryč z hořáku a vyrazil z místnosti, dopis pevně sevřený ve své ruce. Matku našel v knihovně, do níž vtrhl s křikem:
„Mami! Mami! Dostal jsem ho! Konečně mi přišel můj dopis z Bradavic!“
Livie vzhlédla a vřele se na syna usmála.
„To je báječné, Severusi! Ukaž, podívám se.“
Severus jí podal dopis, a zatímco si jej četla, radostí poskakoval na místě. Jakmile ho dočetla, objala jej se slovy:
„Jsem na tebe tak pyšná! Můj malý havran vyrostl a poletí do Bradavic! Věděla jsem, že ten den přijde. Jak rychle ty roky utekly!“
Severus se zasmál:
„Ale mami, přijedu na prázdniny a budu ti pořád psát. Neboj se!“
„Bát se? Samozřejmě, že se budu bát! To je přeci mateřská povinnost bát se o své drahocenné dítě!“
„Mami!“ povzdechl Severus, protože si nevšiml matčina hravého úsměvu. „Už nejsem dítě, je mi 11!“
„Vážně? Tolik? V tom případě si myslím, že jsi připraven pro zvláštní dárek.“
Severusovi oči se rozšířily překvapením a očekáváním. Narozeniny měl před několika měsíci a všechny svátky byly v nedohlednu, tak o čem to jeho matka mluvila? Usmála se a zavedla ho do vedlejšího obývacího pokoje. Zastavili se u velkého předmětu, schovaného pod pokrývkou.
„Koupila jsem ti to minulý týden, protože jsem čekala tvůj dopis z Bradavic. No tak, podívej se, co to je,“řekla mu a postrčila ho blíž. Severus stáhl pokrývku a zalapal po dechu při pohledu, který se mu naskytl.
Velký havran napřímil hlavu a začal si Severuse svýma korálkovitýma očima zvědavě prohlížet. Zakrákal a prohrábl si peří, pak v kleci poskočil ke straně, aby mohl přivítat svého nového majitele. Severus se naklonil, prostrčil prsty do klece a pohladil ho po jeho jemném tmavém peří.
„Havrani jsou chytřejší než běžné sovy a jsou mnohem lepšími společníky, Severusi,“ prohlásila Livie, zatímco Severus hladil svého havrana. „Můj první domácí mazlíček byl taky havran. Myslela jsem si, že by jsi měl takového společníka raději nežli kočku nebo sovu. Líbí se ti?“
„Jestli se mi líbí? Zbožňuji ho! A to je celý jenom můj?“ vyhrkl Severus.
„Jenom tvůj. Jak ho pojmenuješ?“ zeptala se jej.
Severus se na svého havrana na chvíli zamyšleně zadíval, a odpověděl:
„Mercury. Ano, to je dobré jméno pro tebe, že?“
Nově pokřtěný Mercury zakrákal a souhlasně pokýval hlavou. Chlapec se mu líbil, zdál být chytřejší než ostatní lidé, kteří přišli do obchodu a zamračení se od něj odvraceli. Jemně Severuse v přátelském gestu klovl, a potěšilo jej, když se na něj chlapec usmál.
Severus otevřel klec a Mercury ochotně vyskočil ven, pozorujíc toho svého človíčka.
„Doufám, že ti nevadí cestování na delší vzdálenosti, Mercury. Budeš totiž často létat mezi Bradavicemi a naším domem.“ Havran skromně rozložil křídla a několikrát obletěl místnost, až nakonec přistál na Severusově rameni. Severus se šťastně zazubil, když mu Mercury začal láskyplně probírat zobákem vlasy a řekl: „Děkuji ti, mami. Budu se o něj dobře starat.“
„Nemáš za co děkovat, Severusi. Mám vám teď říkat Havran 1 a Mercury – Havran 2?“ Přemítala Livie a přitom si prstem žertovně poklepávala na rty. Severus souhlasně pokýval hlavou a zlehka si povzdychl.
Věděl, že se mu po matce bude moc stýskat.
* ~ *
Zbytek léta pak pro Severuse utekl jako voda.
Ten samý týden, jako mu přišel dopis z Bradavic, obdržel i další dva dopisy – jeden z Kruvalu a druhý z Krásnohůlek, dalších dvou evropských kouzelnických škol. Jeho otec však dopis z Krásnohůlek spálil. Žádný z rodu Snapeů by prý nikdy nenavštěvoval takovou školu pro slabochy. Ale dopis z Kruvalu si nechal. Když se Severus konečně odhodlal zeptat, proč dopis také nespálil, otcova odpověď ho velmi překvapila.
„Kruval je lepší škola, a proto bys tam měl jít. Bradavice jsou pod vedením bandy hlupáků, kteří našemu světu nerozumí a učivo je tam naprosto nedostačující.“
Severus se na něj vyjeveně podíval, šokován tím, že by se měl takhle jednoduše Bradavic vzdát. Sám toho o Kruvalu mnoho nevěděl, jen to málo, co slyšel od otce, ale přesto počítal s tím, že půjde do Bradavic. S Tomem jednou strávili celé odpoledne diskuzí o zvěstech a mýtech kolujících o zmijozelské koleji. A také o tom, jak se dají nařízení obejít bez toho, aby byl provinilec dopaden. Měl by jít do Bradavic! V Severusovi náhle vzplál pořádný vztek, až hrozilo, že přeroste v nekontrolovaný výbuch kouzla. Ale dříve, než mohl na otcova slova zareagovat, přerušil ho matčin chladný hlas.
„Nezajímá mě, jestli je škola pod vedením pomatených leprikónů, Tiberiusi. Náš syn půjde do Bradavic.“
Servus i Tiberius zkoumavě pohlédli na Livii, která jim jejich pohledy klidně oplácela, ruce volně sevřené na stole. Tiberius se poněkud zarazil a obličej se mu zkroutil do pobaveného a zároveň podrážděného výrazu.
„Co to říkáš, Livie?“ zeptal se mírným, vážným hlasem.
Severus se mlčky díval, jak jeho matka na chvíli zaváhala, a pak odpověděla:
„Říkám, že náš syn půjde do Bradavic. Odmítám ho poslat do školy, která je tak daleko.“
Tiberius zamrkal a ušklíbl se.
„A kdo ti dal právo o tomhle rozhodnout, drahá?“ odvětil jízlivě.
„Nejsem jediná, komu leží dobro našeho syna na srdci, drahý,“ obořila se na manžela Livie „Jsem si jistá, že Pán zla bude moc potěšen, až uslyší, že byl náš syn přijat do všech tří kouzelnických škol, a bude ochoten nám ohledně této záležitosti poradit.“
Tiberius neudělal nic, jen se opět ušklíbl a pohledem se zabodával střídavě do ženy i syna, zdánlivě překvapen tímto projevem otevřeného odporu. Severus se podíval na matku a hrdě zvedl hlavu. Doufal, že tento spor vyhrají dřív, než jeho kuráž opadne. Když Tiberius viděl, že se nehodlají vzdát, zamračil se a důstojným krokem opustil jídelnu. Neřekl přitom ani slovo.
Severus a jeho matka s vítězoslavným úsměvem pokračovali ve snídani.
Tato pře se odehrála před měsícem a teď se již srpen chýlil ke konci. Tiberius už o Kruvalu neřekl ani slovo a jednoho rána oznámil, že Severus pojede do Bradavic a Livie by ho měla vzít do Příčné ulice, aby tam nakoupili patřičné školní potřeby.
Severus vytáhl z rukávu svou novou hůlku, a na zkoušku s ní mávnul, aby ji opět vyzkoušel a ujistil se, že funguje. Z hůlky dlouhé 11 palců, vyrobené z třešňového dřeva a zubu baziliška vytryskl proud jisker. Potom ji zase schoval zpět do hábitu. Byla by to katastrofa, kdyby nastoupil do spěšného vlaku do Bradavic s vadnou hůlkou. Zabralo mu skoro dvě hodiny vybrat si svou novou hůlku v Ollivandrově obchodě, a už se nemohl dočkat, až ji ve škole vyzkouší.
Odvrátil se od okna ve svém pokoji a zadíval se na veliký kufr u dveří, kde už byly sbaleny jeho šaty, knihy a další nezbytné věci. Už jen přibalil pár osobních věcí, většinou knih, několik obrázků a balíček sušenek, které Mormiel upekla speciálně pro něj. Prý vydrží několik týdnů pro případ, že by se mu stýskalo po domově. Nechtělo se mu ani věřit, že zítra touhle dobou už bude bradavickým studentem. Ráno pojedou na King’s Cross do Londýna, odkud bude pokračovat do Bradavic už sám. Z rohu v jeho pokoji se ozvalo zakrákání a Severus svého havrana konejšivě pohladil. Mecury tázavě zvedl hlavu a budoucí bradavický student si povzdechl.
„Teď se všechno změní, Mercury. Na jednu stranu jsem rád, že opustím otce, ale také tu nechám matku samotnou. Co se stane, až odjedu?“ mumlal si a nepřestával hladit havrana, zatímco sám čelil návalu různých myšlenek, které se mu nepřestávaly honit hlavou. Přemýšlel, jestli by neměl poslat rychlou zprávu Tomovi, nebo dokonce strýčkovi Corvusovi s prosbou, aby dohlédli na jeho rodiče, jen pro případ, kdyby se něco stalo. „Možná, že otec bude o něco milejší, když tu teď nebudu,“ pomyslel si smutně Severus. Z jeho přemítání ho vyrušilo zaklepání na dveře, do pokoje vešla matka.
„Jaktože ještě nespíš, můj havrane? Měl už bys dávno být v posteli, zítra tě čeká náročný den.“
„Já vím, ale nemůžu usnout. Pořád musím myslet na to, jaké to bude v Bradavicích.“
Livie se na syna pousmála a sedla si k němu na postel.
„Je to jiný život, než tady. Ale budou tam tví bratranci a ať už budeš zařazen do jakékoliv koleje, stanou se tam tvojí druhou rodinou.“
Severus se zamyslel, a pak nahlas vyslovil jednu ze svých největších obav, které měl ohledně Bradavic, ale i ohledně života vůbec.
„Myslíš mami, že si tam najdu kamarády?“
„Určitě ano, Severusi. Do Bradavic přijíždějí děti z celé Británie, jsem si jistá, že se se spoustou z nich spřátelíš.“
Severus přikývl, ačkoliv si sám myslel něco jiného, přesto ale matčiným slovům důvěřoval. Většinou byl hrozně osamělý a moc se nestýkal s dětmi svého věku, kromě příbuzných a občasných výletů do sousedního města. Ostatní děti se mu často vyhýbaly, protože nebyl jako oni, vypadal a choval se jinak. Doufal ale, že se si najde přátele alespoň v Bradavicích. Většinou se naprosto spokojil se svými lektvary a knihami, a nerad se stýkal s přihlouplými vrstevníky. Tom to jednou komentoval tak, že na svých jedenáct let je až příliš vážný, ale nikdy nepřišel s návrhem, jak by mohl Severus vyjít s dětmi, které ho neustále provokovaly. Ačkoliv byl Severus samotářský a dokázal se dostatečně zabavit sám, vyhlídka na sedm let strávených bez jakékoli bližší společnosti byla strašlivá. Dokonce i pro něj.
„Bude se mi po tobě hrozně stýskat, mami. Napíšeš mi, jak se ti daří? Bojím se toho, jak se bude chovat otec, až budu pryč.“
Livie se na něj na chvíli upřeně zadívala, pak si smutně povzdychla a zlehka ho políbila na čelo.
„Budu ti psát tak často, jak jen budu moct. A neboj se o mě, budu v pořádku.“
Severus si všiml, jak jí přes obličej přelétl výraz hlubokého smutku a odevzdanosti, ale raději nic neřekl. Livii se vyhýbala tématu jeho obav; byla to taktika, kterou využíval i Severus, když se nechtěl bavit o některých bolestných stránkách svého života.
Proklínal teď celý svět za to, že je dva dostal do téhle situace a přísahal při všech kouzelnických božstvech, že odteď bude dost silný za ně za oba.
* ~ *
Severus popadajíc dech následoval svoje rodiče přes kouzelnou přepážku na nástupiště 9 a ¾. Usmál se na matku, která už na něj čekala. Ta mu úsměv oplatila a konejšivě mu položila ruku na rameno. Severusovy oči přelétaly po přeplněném nástupišti a nakonec spočinuly na nádherném bradavickém vlaku, trochu se rozšířily, když spatřil tu spoustu dětí a jejich rodičů, kteří se míhali kolem.
„Tak pojď, Severusi!“ ozval se Tiberius a začal si razit cestu davem směrem k vlaku, zatímco se mu lidé rychle klidili z cesty ve strachu z toho, že je srazí svým jízlivým úšklebkem nebo ostrým pohledem. Severus poslušně postrčil vozík, ve kterém měl zavazadlo a Mercuryho klec, přítomností matky přímo vedle něj ho těšila. Nikdy by si nepomyslel, že tu bude tolik studentů, a cítil se proto trochu nesvůj. Jeho rozrušení z toho, že půjde do nové školy a konečně tam využije svoje rozsáhlé znalosti, ale trochu zmírňovalo vědomí, že se mu právě otevírá úplně nový svět, který zahrnoval i všechny tyhle cizí lidi. Severus však nechtěl dát před ostatními najevo tuhle svoji zranitelnost, proto se svůj obličej snažil zachovat prázdný, bez emocí.
Když došli až k vlaku, Tiberius se zastavil, podíval se na syna a řekl mu:
„Nedělej ostudu naší rodině, ani koleji, do které budeš zařazen. Očekávám od tebe vzorné chování a dobré známky, jinak mi budeš mít přes prázdniny co vysvětlovat.“
Severus přikývl a slíbil, že dobře využije všechno, co ho jeho otec za těch jedenáct let naučil. Tiberius na oplátku také přikývl a šel se přidat ke skupince kouzelníků, v níž byli mimo jiné i Arcadian Malfoy, strýček Corvus, vysoký kouzelník s černými vlasy a nepřátelsky vyhlížející čarodějka, která se se znechuceným výrazem na svém kostnatém obličeji rozhlížela po nástupišti. Severus ze na ně chvilku díval, snažil se tak alespoň o malý okamžik oddálit nevyhnutelné. Pak si povzdychl a ohlédl se zpět za matkou. Nejprve mlčeli, emoce v jejich očích byly dostatečnou výpovědí toho, jak moc bolestné toto odloučení pro oba bude.
„Napíšu ti hned zítra, abych ti dal vědět, do které koleje mne zařadí, jaké je to na hradě, jací jsou mí spolubydlící a tak podobně,“ řekl Severus a nervózně si přitom pohrával s prsty. Teď musí ještě na nějakou chvíli zůstat silný.
„Budu tedy pořád dávat pozor, jestli nepřilétá Mecury,“ odpověděla mu matka. „Nezapomeň, že se vždycky můžeš obrátit na své bratrance, budeš-li mít něco na srdci. A když se ti bude stýskat, neboj se svěřit řediteli své koleje nebo kterémukoliv profesorovi. Dej si pozor na Protivu, je totiž..”
„Tohle už vím, mami!“ přerušil ji Severus. „Všechno jsi mi to říkala už nejmíň dvakrát. Až se v Bradavicích trochu rozkoukám, určitě bude všechno v pořádku.“
Znovu mezi nimi zavládlo podivné ticho. Chvíli sledovali ostatní děti, jak se shledávají se svými kamarády a nastupují do vlaku. Livie se pak pousmála a řekla:
„Sbohem, můj havrane. Pilně se uč a zkus si to tam užít. Vím, že pro tebe doteď nebyl život zrovna jednoduchý, a byla bych proto ráda, abys byl v Bradavicích spokojený.“
„To určitě budu. Sbohem, mami,“ řekl přidušeným hlasem, a najednou si uvědomil, že právě teď přichází ta chvíle hořkosladkého odloučení. Narychlo, ale vroucně objal matku a v duchu už počítal dny zbývající do zimních prázdnin. Livie ho, ač neochotně, pustila a sama ustoupila o několik kroků zpět k hloučku ostatních rodičů, mávajíc přitom na rozloučenou.
Severus se napřímil a nastoupil do vlaku, dával sbohem svému dosavadnímu životu a vítal svou neznámou budoucnost.
Novinky 
