|
V den vydání šestého dílu si JKR pozvala dva
zástupce fanoušků Harryho Pottera, aby jim zodpověděla jejich všetečné
dotazy. Kromě toho, že jde o pravděpodobně nejdelší rozhovor, který s
ní kdy kdo udělal, to je určitě ten nejzajímavější. Nenechte si ho
ujít!!!
Emerson Spartz (MuggleNet): S kým diskutujete o Harrym Potterovi?
JKR: Myslíte, když na něm pracuji? S nikým, což je pro mě nezbytná
podmínka při psaní. Říká se o mně, že jsem samotář. Nevím, jak je to v
Americe, ale tady u nás v Británii není jediný článek o mé osobě, aniž
by k mému jménu nebylo připojeno slovo samotářská. Já ale vůbec nejsem
samotář. Oni tím spíš myslí, že jsem tajnůstkářka, a to proto, že je to
pro mě nutná podmínka při práci. Nemá to vůbec nic společného s licencí
nebo s tím, že si chráním svůj „majetek“ – nenávidím, když tomu lidé
říkají „majetek“, ale často se tomu tak stává – můj názor je takový, že
když něco, na čem pracujete, rozebíráte s ostatními, plýtváte tak
energií, kterou budete potřebovat na tu práci samotnou.
Určitě potkáte, nebo už jste potkali, spisovatele, kteří stojí u barů a
s ostatními rozebírají romány, na kterých pracují. Kdyby na nich ale
doopravdy pracovali, tak budou sedět doma a psát. Jen málokdy se stane,
že řeknu Neilovi, že mi ten den šlo psaní od ruky nebo že se mi povedlo
napsat dobrý vtip, ale nikdy bych to s ním nerozebírala do detailů.
Jako první vidí rukopis moji editoři – Emma, která je odpovědnou
redaktorkou pro vydání tady v Británii, a Arthur, který má na starosti
americké vydání. Spolupracují spolu a navzájem si sdělují své názory na
knížku. Potom přijdou za mnou a předloží mi své návrhy. Samozřejmě je
hrozně osvobozující, jakmile si někdo knížku přečte a já to s ním můžu
rozebrat. Držím to všechno v sobě 18 měsíců, takže pak přijde taková
exploze, kdy všechny mé výlevy schytá právě Emma s Arthurem. Hrozně
ráda potom poslouchám, co si o tom všem myslí. Oběma se šestý díl moc
líbil a chválili ho. Ale samozřejmě se občas nějakým těm hádkám
nevyhneme.
ES: Tohle je pravděpodobně divná otázka, ale kolikrát jste své knížky četla?
JKR: To vůbec není divná otázka, naopak je velmi rozumná. Jakmile je
knížka vydána, málokdy se stane, že si ji ještě někdy přečtu. Legrační
je to, že když si nějaký ten díl vezmu, abych do něj nahlédla a něco si
ověřila, což se stává docela často, tak se do něj obvykle začtu a
nevím, kdy přestat. Nicméně přečtu pár stránek a vrátím se zase k
práci. Ale nikdy bych například nešla do vany a na čtení bych si s
sebou vzala jednu ze svých knížek. Proto existují tisíce fanoušků,
kteří ty knížky znají mnohem lépe než já. Já mám tu výhodu, že zase
vím, co se stane a co se stalo v minulosti a tak podobně.
Melissa Anelli (The Leaky Cauldron): Kolik už máte krabic s příběhy z minulosti, s tím, co se jaké postavě kdy stalo?
JKR: To se těžko říká. Já jsem neorganizovaný člověk, ale krabice
určitě mám. Jsou plné poznámkových bloků, protože znát minulost
jednotlivých postav je hodně důležité, takže to potřebuju mít zapsané
někde, kde to snadno najdu. Pořád něco ztrácím, proto ty bloky – najdu
je lépe než kus papíru, na který jsem kdysi něco načmárala.
ES: Až vyjde sedmá kniha, necháte i nadále puštěné své webové stránky, abyste mohla odpovídat na otázky fanoušků?
Určitě, nedokážu si představit, že bych je o půlnoci, kdy vyjde sedmý
díl, dala pryč z internetu. Ne, to určitě ne. Mám takový pocit, že se
mi nepovede v knížkách vysvětlit všechno to, co budou chtít fanoušci
vědět – jako třeba oblíbené barvy jednotlivých postav. Takové věci chce
spousta lidí znát. Je jasné, že v knihách nevysvětlím všechno, co
posedlý čtenář touží vědět. Webové stránky jsou způsob, jak to napravit.
Také si myslím, že lidé budou nadále rozvíjet nejrůznější teorie o tom,
co se s postavami po sedmém díle stane. Hodně lidí bude určitě pátrat
po tom, jak je to s minulostí postav, které nebyly tak důležité pro
děj. Takže tu bude obrovský prostor pro fan fiction. Třeba já jsem
velký fanoušek Jane Austenové a také přemýšlím nad tím, co se stalo s
hrdiny jejích románů. Jestli třeba někde žijí, co dělají a tak podobně.
Vím, že nejsem jediná. Ale s jistotou mohu říct, že sedmý díl bude
poslední. I když na mě spousta lidí dělá smutné psí oči a prosí, ať
napíšu aspoň jeden navíc. Ale ne, myslím, že to bude těch sedm knih.
ES: Sedm dílů je hodně dlouhá série.
JKR: Přesně tak. Nemyslím, že mi někdo řekne, že nepíšu dál, protože mám strach.
MA: Kdybyste ještě někdy měla napsat něco o Harrym, bylo by to o něm nebo o jiné postavě? Anebo nějaká odborná knížka?
JKR: Ta nejpravděpodobnější věc, a už jsem to několikrát zmínila, by
byla encyklopedie. V ní bych si mohla vyhrát s ne tak významnými
postavami a napsat jejich životopisy nebo něco podobného.
MA: A teď jedna velká, obrovská, důležitá otázka ohledně šestého dílu – je Snape zlý?
JKR: (usmívající se) Ale, ale, vy jste tu knížku četla, ne? Co si myslíte vy?
ES: Ona se snaží to dostat z vás kategoricky.
MA: Na jednu stranu je tu spousta lidí, kteří mají teorie o spiknutí, a na druhé straně jsou lidé, kteří tvrdí, že…
JKR: Kteří si udržují aspoň nějakou naději (smích)…
ES: Ano!
MA: Ano!
ES: Jako ti, co se pořád zabývají vztahy mezi jednotlivými hrdiny!
(všichni se smějí)
JKR: Tak dobře – to, co se stalo mezi Harrym a Snapem, je teď stejně
osobní jako vztah Harryho k Voldemortovi. Jestli ne o něco víc osobní.
Nemůžu odpovědět na vaši otázku konkrétně, protože bych prozradila až
moc… samozřejmě, že co se stalo, ovlivní obrovským způsobem jejich
další setkání, ale víc nemohu říct. Všichni víme, že se najednou objeví
tisíce teorií o tom, co bude dál. A já už se na ně moc těším (smích) –
vím, že to ode mne není pěkné, ale já všechny ty teorie miluju.
ES: Víme, že Brumbál rád vidí v lidech to dobré, ale někdy to vypadá, že lidem důvěřuje až na hranici lehkomyslnosti.
JKR: S tím souhlasím, ano, s tím souhlasím.
ES: Jak může někdo tak –
JKR: Inteligentní…
ES: být tak slepý ohledně některých věcí?
JKR: Tohle bude více vysvětleno v sedmém díle. Ale řekla bych, že
hlavně v páté a šesté knize bylo ukázáno, že inteligence vás neochrání
před emocionálními chybami a já se domnívám, že Brumbál je toho
příkladem. Ve skutečnosti se přikláním k tomu, že být velmi
inteligentní může někdy způsobit problémy, stejně jako se stalo u
Brumbála, protože jeho moudrost ho izolovala. A to je v knížkách velmi
vidět. Kde je někdo jemu rovný? Kde má nějakého partnera? Nějakého
důvěrného přítele? Brumbál nemá nikoho takového. On je vždycky ten, kdo
dává, ten, kdo má pochopení a ten, kdo všechno – téměř všechno – ví.
Myslím si, že zatímco čtenáře nabádám k tomu, aby profesorku
McGonagallovou uznávali jako velmi váženou osobnost a Brumbálovi hodně
nápomocnou, nikdy mu nebyla rovna. Tohle je trochu zdlouhavá a možná i
vyhýbavá odpověď, ale víc opravdu nemůžu prozradit.
ES: Ne, to byla dobrá odpověď.
MA: To, že Brumbál je velmi osamocený, je zajímavá myšlenka.
JKR: Já ho vidím jako velmi izolovanou osobu a už mi hodně lidí řeklo,
že si myslí, že je od ostatních jakoby úplně oddělený. Jednou mi moje
sestra řekla - bylo to, když se Hagrid zavřel do své hájenky potom, co
o něm Rita Holoubková napsala, že je napůl obr – proč za ním nešel
Brumbál dřív? Proč ho nenavštívil dřív? A já jsem řekla, že Brumbál ho
chtěl nechat chvíli „podusit ve vlastní šťávě“. Chtěl vidět, jestli se
z toho Hagrid dostane sám a jestli vyjde ze své hájenky jako první,
protože kdyby tak udělal, bylo by jasné, že už mu je líp. A ona mi na
to povídá, že Brumbál je hrozně chladný a izolovaný, že prý je jako já.
Tím měla na mysli, že ona by ihned utíkala dovnitř, zatímco já bych
chvíli stála opodál a říkala si, že počkám a uvidím, jestli si s tím
ten člověk poradí sám. Nenechala bych mu týden, možná tak jedno
odpoledne, ale ona by ho hned uháněla.
ES: Tohle je jedna z těch ožehavých otázek, která mě trápí už od
třetího dílu – jak je možné, že Voldemort nabídnul Lily tolik šancí
žít? Doopravdy by ji nechat naživu?
JKR: Hmmm.
ES: Proč?
JKR: (chvíli ticho) To nemůžu říct. Ale máte pravdu v tom, že jí to
nabízel. Nechcete se mě zeptat, proč Jamesova smrt neochránila Lily a
Harryho? To je vaše odpověď. Právě jste si zodpověděl svou vlastní
otázku, protože ona mohla žít, ale vybrala si smrt. James by byl zabil
tak jako tak. Víte, co tím myslím? Neříkám, že James nebyl připravený –
zemřel a přitom se snažil chránit svou rodinu, ale smrti by se
nevyhnul. Jemu ta možnost nebyla dána, takže se do toho prostě vrhnul –
myslím, že tady jsou rozdíly v odvaze. James byl nesmírně odvážný. Ale
Lilyina statečnost byla mnohem většího formátu, v tomto případě je to
tím, že se sama mohla zachránit. Každá matka, každá normální matka, by
udělala stejnou věc co Lily. Ona byla statečná o něco víc než James. Jí
byl dán čas na výběr. Jamesovi ne. Je to jako by se k vám chtěl dostat
nějaký vetřelec. Hned byste zaútočili. Ale kdyby vám ten někdo řekl:
„Jdi z cesty.“, co byste dělali? Nemyslím, že by nějaká matka ustoupila
od svého dítěte. Ale je tohle ta pravá odpověď? Ona vědomě položila
svůj život. Měla jasnou volbu…
ES: Zatímco James ne.
JKR: Zemřel, aby ochránil Harryho? Dostal možnost volby? Ne. Je v tom
nepatrný rozdíl a možná je v tom ještě něco, ale tohle je velká část
odpovědi.
MA: Měla Lily nějaké ponětí o tom, co bude mít za následek, když se postaví před Harryho a zemře pro něj?
JKR: Ne – a snažila jsem se dát v knížkách najevo, že se to nikdy
předtím ještě nestalo. Nikdy nikdo nepřežil. Proto nikdo nevěděl, co se
může stát.
MA: Takže nikdo – ani Voldemort, ani nikdo jiný, kdo použil smrtící
kletbu – nedal nikomu možnost volby, jestli chtějí zemřít nebo…
JKR: Možná dostali tu možnost, ale ne v této podobě.
ES: Když byl Sirius falešně obviněn z toho, že zabil Pettigrewa a
mudly, doopravdy se smál nebo to bylo něco vymyšleného, jen aby vypadal
ještě víc šíleně?
JKR: Jestli se doopravdy smál? Ano, řekla bych, že se smál. Tedy on se
smál, musím to vědět, když jsem to vytvořila. On tak trochu žije na
hraně, nemáte z něj takový pocit? Chová se nepředvídatelně. Jako
postavu ho mám hrozně ráda. I mnoho lidí mi říkalo, že ho mají jako
postavu rádi a pořád se ptají, kdy se vrátí na scénu. Ale Sirius a jeho
nedostatky – o tom už jsem párkrát vyprávěla – jeho do očí bijící
nedostatky... (smích) Sama se dívám na Siriuse jako na někoho, kdo
neměl šanci se více vyvinout. Myslím si, že je to znát z jeho vztahu k
Harrymu v pátém díle. On v něm chce mít kamaráda, ale Harry se dožaduje
otce. Teď z toho tedy už vyrůstá, ale Sirius mu to tenkrát nemohl
nabídnout.
Ten smích – Sirius byl naprosto mimo z Jamesovy smrti. Harry a Sirius
mají společné to, že oba dva vidí ve svých kamarádech spíš rodinu.
Sirius měl v Jamesovi bratra a Harry povýšil Rona a Hermionu také na
členy své rodiny. Jednou jsem našla v nějaké diskuzi – tuším, že to
bylo na Mugglenetu, když jsem vyhlížela, kterým internetových stránkám
udělím ocenění Fanouškovský web měsíce (nebo v jakých časových
intervalech to dělám) – to bylo tehdy, když jsem začala poprvé číst
komentáře a jedno z dětí tam říkalo: „Proč Harry křičí na své kamarády?
Tomu nerozumím. Já křičím na své rodiče, ale nikdy bych nekřičela na
své kamarády.“ Ale Harry nemá nikoho jiného, na koho by mohl křičet.
Bylo zajímavé to číst. Nečekala jsem, že tomu děti nebudou rozumět.
Harry je velmi osamělý. Ale to jsem utekla na míle daleko od Siriuse.
Sirius byl mimo. Ano, smál se. Moc dobře si uvědomoval, co ztratil.Ten
smích v sobě neměl nic humorného. Ukázalo se, že Pettigrew, kterému
Sirius a James dovolili, aby jim byl nablízku, byl mnohem lepší
kouzelník, než si všichni mysleli. Ukázalo se, že dokázal uchovat
tajemství lépe, než se domnívali.
MA: Během práce na šestém dílu jste řekla, že psaní určité pasáže Vám působilo až škodolibou radost. Pamatujete si, co to bylo?
JKR: Bože můj (dlouhé ticho, zatímco Jo přemýšlí)… Co to bylo? Spíš si
myslím, že to nejspíš byla jen taková literární figura. Vzpomínám si,
že co jsem si hodně užívala, bylo psaní té části, ve které Lenka
komentuje famfrpálový zápas. To mě doopravdy bavilo.
Víte, to vlastně bylo úplně poslední famfrpálové utkání. Když jsem to
psala, moc dobře jsem si uvědomovala, že to je naposledy, co o
famfrpálu píšu. Abych byla upřímná, famfrpál byl jako prokletí mého
života, tedy co se Harryho týče. Famfrpál v knížkách je nutností,
protože lidé vědí, že ho Harry hraje, proto se tam musí objevit. Ale je
tam nějaký limit, kolikrát je můžu nechat hrát a navíc pokaždé musím
přijít na něco nového, abych pořád nepsala jedno a to samé. Při psaní
šestky jsem měla tenhle skvělý nápad – Lenka jako „sportovní“
komentátorka, to byl dar z nebes. Je to takový komentář, který bych asi
předvedla já, protože jsem… (smích). Každopádně tohle byla část, kterou
jsem si vážně užívala.
MA: Ta pasáž je vážně legrační. Lenka je legrační.
JKR: Lenku mám ráda. Mám ji hodně ráda.
ES: Proč Brumbál nechává Protivu v Bradavicích?
JKR: Nemůže se ho zbavit.
ES: Ale vždyť je to Brumbál, ten může dělat všechno!
JKR: Ne, ne, ne, ne. Protiva je jako prokletí. Toho se nemůžete jen tak
zbavit. Patří k té budově. Prostě ho máte na krku, ať chcete nebo ne.
ES: Ale Protiva Brumbála poslouchá –
JKR: To je jen domněnka…
MA: Domněnka?
JKR: Jojo, já to vidím tak, že Protiva je jako rozbité potrubí v hodně
staré budově a Brumbál je jediný, kdo to umí jakž takž opravit. Nebude
to fungovat jako nové, ale vydrží to aspoň pár týdnů. Potom to zase
začne zlobit. Ale upřímně – chtěli byste, abych se Protivy zbavila?
MA: Kdybych byla Harry, tak bych to asi chtěla. Ale jako čtenář mám
Protivu ráda. Nejvíc se mi líbilo, jak poslouchal Freda a George na
konci pátého dílu.
JKR: Ano, to byla rozhodně sranda. To jsem si také užívala. Bylo to uspokojující. (Smích)
ES: Když jsem se tehdy, kdy vyšla pátá kniha, přihlásil na
messenger, tak tam bylo několik lidí, jejichž status byl „nepřítomen“ a
jejich zpráva zněla: „Udělej jí za nás pořádný peklo, Protivo.“ Všichni
tuhle frázi milovali.
JKR: Tak to je celá Umbridgeová – ona je pěkně nesnesitelná postava.
MA: Je tam pořád někde venku?
JKR: Stále pracuje na ministerstvu.
MA: Dočkáme se jí ještě v knížkách? (Jo kývá) To kývnutí vypadá trochu zlomyslně…
JKR: Přesně tak – je to až moc velká zábava ji mučit na to, abych si tu příležitost ještě nechala ujít.
ES: Vítěz naší soutěže „Zeptejte se Jo“ Asrial, ze ptá: „Kdyby Voldemort viděl bubáka, jakou by na sebe vzal podobu?“
JKR: Voldemort se bojí smrti, ostudné smrti. Samotnou smrt vidí jako
potupnou věc. Myslí si, že je to ostudná lidská slabost, jak už víte.
Jeho obavou je smrt, ale jak by takový bubák vypadal, to nevím.
Přemýšlela jsem o tom, protože jsem věděla, že se mě na to zeptáte.
ES: Mrtvola?
JKR: To je i můj názor. Že by sám sebe viděl mrtvého.
ES: Hned jak bylo jasné, že vyhraje tahle otázka, začaly mi
přicházet desítky emailů, že na tohle bych se neměl ptát, že odpověď je
víc než jasná. Až na to, že se nikdo neshodl na tom, která že ta
odpověď je ta pravá. Někteří si byli jistí, že to je Brumbál, někdo si
myslel, že to je Harry a někdo zase říkal, že smrt. Když se tím budeme
zabývat trochu podrobněji – co by Voldemort viděl, kdyby se podíval do
zrcadla z Erisedu?
JKR: Sám sebe – všemocného a věčného. To je to, co chce.
ES: Co by viděl Brumbál?
JKR: Na to nemohu odpovědět.
ES: A jakou podobu by měl jeho bubák?
JKR: Na to také nemohu dát odpověď. Ale abyste měli nějaké ponětí, přečtěte si znovu šestý díl. Tam možná najdete odpověď.
MA: Kdyby se Harry podíval do zrcadla z Erisedu na konci šesté knihy, co by tam viděl?
JKR: Viděl by tam mrtvého Voldemorta, nemyslíte? Protože ví, že dokud bude Voldemort naživu, tak on nebude mít klid.
ES: Je pořád poslední slovo sedmého dílu jizva?
JKR: Právě teď ano. Ráda bych věděla, jestli to tak zůstane i nadále.
MA: Už jste si s tím trochu hrála?
JKR: Ne, to ne. Prakticky jsem si s tím nijak nehrála. Jsou tam věci,
které budu muset trochu pozměnit. Není to nic významného, vždycky jsem
tušila, že něco budu muset poupravit.
MA: Ale pořád je to na té samé cestě?
JKR: To rozhodně ano.
MA: Jaký je to pocit, když začínáte psát sedmý díl?
JKR: Nahání mi to hrůzu. Je to patnáct let, dokážete si to představit? To je jeden z mých nejdelších vztahů.
MA: Už jste začala psát?
JKR: Ano, teoreticky. Nemyslím si, že bych prakticky začala psát někdy
před začátkem příštího roku. Příští rok vidím jako ten, kdy budu psát
sedmičku. Ale už jsem tak trochu začala a čas od času udělám kousek
toho a kousek něčeho. Ale viděli jste, jak je Mackenzie ještě malá a
můžete dokázat, že doopravdy mám malé dítě. Takže se budu snažit dát
Mackenzie to, co jsem dala Davidovi, což je asi rok nepřetržité
mateřské péče. Teprve potom začnu zase psát.
ES: Co přimělo lidi k tomu, aby začali Voldemorta nazývat Vy-víte-kdo a Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit?
JKR: To už se několikrát v historii stalo – vy tohle znáte, ale pro
spoustu lidí v různých civilizacích je tabuizování jména něco
normálního. Například v Africe jsou kmeny, kde jména vůbec nepoužívají.
Jméno je tam posvátná část každého člověka a ti ostatní je nazývají
jako syn toho-a-toho nebo bratr toho-a-toho. Lidé dostávají různé
pseudonymy, protože jejich jména mohou být použita magicky proti nim.
Jsou jakoby součástí jejich duše. Tohle je velmi silné tabu v mnoha
civilizacích. Teď trochu prozaicky – v padesátých letech v Londýně
řádili dva zločinci, kterým se říkalo Krayovic dvojčata. Vypráví se, že
nikdo se neodvážil vyslovit jméno Kray. Prostě se o nich nemluvilo.
Trest za vyslovení toho jména byl brutální a krvavý. Podle mě je tohle
působivá ukázka síly. To, že dokážete někoho přimět, aby nepoužíval
vaše jméno. Působivé je to v tom, jak moc velký strach dokážete v někom
vzbudit. Ale není to nic hodné obdivu.
ES: Měl jsem namysli, jestli tam byla nějaká konkrétní událost?
JKR: S Voldemortem? To bylo postupné. On zabíjel a dělal spoustu
špatných věcí. V kapitole Žádost Lorda Voldemorta, kdy přijde žádat o
místo profesora v Bradavicích, je už znát, že má za sebou nějakou tu
zkušenost s černou magií. Už v tu dobu si mnoho lidí zvolilo, že
nebudou jeho jméno používat. Tenkrát ho oslovoval jménem pouze Brumbál
a hrstka lidí, kteří nedali na pověry.
MA: Když mluvíme o událostech ve světě...
JKR: První kapitola?
MA: Ano, jde o první kapitolu a o tom, co se právě ve světě děje -
konkrétně tedy za poslední čtyři roky. Terorismus a podobné věci –
ovlivňuje to nějak Vaše psaní, odráží se to v tom?
JKR: Ne, tedy aspoň ne vědomě. Tím myslím, že jsem si nikdy neřekla:
„Tak a teď je čas napsat knížku o Harrym ve světě po 11. září.“ Ale to,
co Voldemort dělá, je svým způsobem terorismus a já si toho byla vědoma
už před 11. zářím. Včera (noc z 15. na 16. července) jsem měla
předčítat pasáž z šestého dílu a původně jsem chtěla číst část první
kapitoly. Ale po útocích na Londýn ze 7. července mi došlo, že by bylo
nevhodné číst pasáž o tom, jak mudlovský ministerský předseda diskutuje
o masovém zabíjení mudlů. Prostě to nebylo vhodné, byla by v tom tak
trochu lehkomyslnost. Nehodilo se to, proto jsem to změnila a místo
toho přečetla část z Fredova a Georgeova obchodu. Přišlo mi to hodně
symbolické, protože Harry jim tam říká: „Mám takový pocit, že všichni
budeme zanedlouho potřebovat nějaký ten smích.“ Všechno to do sebe
hezky zapadá. Není to psané úmyslně, ale člověk tam najde paralely.
Jedna ze situací, kde jsem cítila nějakou paralelu, bylo tehdy, kdy
jsem psala o zatčení Stana Silničky. Víte, vždycky jsem takové věci
plánovala, ale jsou to přesně ony, které mají velký ohlas – je to dáno
tím, že nejen já, ale spousta lidí věří tomu, že tu jsou příklady
pronásledování některých osob, které si to nezaslouží, i tehdy, kdy se
snažíme najít ty, kteří páchají větší ukrutnosti. Takové věci se prostě
stávají, je to lidské. Každopádně během psaní jsem přišla na pár
překvapivých paralel.
ES: Mýlil se někdy Moudrý klobouk při rozřazování?
JKR: Ne.
ES: Opravdu?
JKR: Hmm. Máte nějakou teorii?
ES: Slyšel jsem už hodně teorií.
JKR: (smích) Vsadím boty, že jste slyšel. (smích) Omlouvám se.
MA: Je to zajímavé, protože se hned nabízí teorie, že ten hlas vlastně vychází z hlavy studentů spíš než z klobouku samotného.
JKR: (vydá záhadný zvuk)
MA: A jestli klobouk mluví sám za sebe, tak možná, že ty hlasy patří...
JKR: Zakladatelům kolejí.
MA: Ano, to je zajímavé. Jak moc velkou roli budou zakladatelé hrát v sedmém díle?
JKR: Nějakou určitě, jak jste určitě pochopili z konce šestého dílu. Je
toho tolik, na co bych se vás chtěla zeptat, ale to vy máte dělat
rozhovor se mnou, takže pokračujeme. (smích)
ES: Vím, že se Vás na to ptají při každém rozhovoru, ale jak to vypadá s délkou knížky? Změnilo se to nějak?
JKR: Sedmý díl? Jestli je pořád kratší než Fénixův řád? Ten se stal
takovým měřítkem pro délku knih – ten už opravdu posouvá veškeré
limity. Ale pořád si myslím, že sedmička bude kratší než Fénixův řád.
ES: Podstatně kratší?
JKR: To nevím. A to je upřímná odpověď – opravdu to nevím. Mám pro
sedmý díl plán, ale ještě není propracovaný do detailů tak, abych mohla
přesně odhadnout jeho délku. Vím, co se stane, znám ten příběh, ale
ještě jsem si k tomu nesedla a nenapsala si to tak, jak asi máte
namysli – stylem, že si řeknu: „Tak, bude to 42 kapitol.“ Nebo „Bude
mít 31 kapitol“. To teď vážně nevím.
MA: R.A.B.
JKR: Ááá, výborně.
(všichni se smějí)
JKR: Ne, já jsem vážně ráda! Ano?
MA: Můžeme přijít na to, kdo to je z toho, co už víme?
(pozn.: JKR nasadila zlomyslný výraz)
JKR: Máte nějakou teorii?
MA: Přišli jsme zatím jen na Reguluse Blacka.
JKR: Doopravdy?
MA: Hmm.
(smích)
JKR: Řekla bych, že to je dobrý odhad.
MA: A možná, že jako bratr Siriuse, měl další zrcátko...
JKR: (bubnuje prsty na plechovku od pití)
MA: Má další zrcátko? Nebo to Siriusovo?
JKR: Ohledně toho zrcátka se zdržím jakéhokoli komentáře. O zrcátku nebudeme mluvit.
(všichni smějí, JKR skoro až šíleně)
MA: Musíme zaznamenat, že JKR bubnovala prsty na plechovku stejně jako pan Burns.
JKR: Pana Burnse mám hrozně ráda.
ES: Kdybyste měla možnost přepsat nějakou část z celé série, která by to byla a proč?
JKR: V každém díle jsou pasáže, které bych nějak poupravila. Z Fénixova
řádu mám pocit, že je až moc dlouhý, ale vyzvala bych kohokoliv, aby
tam našel část, bez které by se ten příběh obešel. Jsou tam místa,
která bych trochu proškrtala, teď když se na to dívám zpětně, ale té
knížce by to moc neubralo. Vše, co tam je, čtenář potřebuje. Abych
mohla hrát férově při rozřešení v sedmém díle, musí tam být všechno.
Jeden z důvodů, proč je Fénixův řád tak dlouhý, je to, že se Harry
musel hodně vyvíjet – psychicky. Byla tam místa, kde nikdy nebyl a
musel tam zajít a to zabralo hodně času – dostat ho tam, kam jsem
potřebovala. To byl jeden z nejdelších nebradavických úseků v knížkách
vůbec a tím se to tak protáhlo. Snažím se přijít na něco konkrétního,
ale je to těžké.
ES: Nějaká vedlejší dějová linie, která mohla být vynechána?
JKR: Opravdu to není jednoduché označit cokoliv jako zbytečné, protože
tam všechno patří. Jak to může kdokoliv z nás posoudit? Dokonce i já,
dokud nebude sedmý díl dopsán, se nemůžu podívat zpátky a říct: „Tohle
je moc rozvláčné.“ A možná, že až vyjde sedmý díl, tak mi dojde, že
jsem něco nemusela rozebírat tak do hloubky. Dokud to nebude napsáno,
tak je těžké to nějak posuzovat. Ale určitě tu jsou věci, výrazy,
projevy, které mě při zpětném pohledu iritují. Určitá opakování se,
která mě přivádí k šílenství, když se ohlédnu zpět.
MA: Teď když tu už Brumbál není, dozvíme se někdy jaké kouzlo vyslal na Voldemorta na ministerstvu?
JKR: Hhhhhmmmmmm... Je možné, že se to dozvíte. Dozvíte se - (malá
pauza) – dozvíte se víc o Brumbálovi. S tímhle musím být opatrná.
MA: Můžeme poprosit o knížku jen o Brumbálovi? Něco jako jeho životní příběh?
ES: Prosím!
JKR: No, tak dobře.
(všichni se smějí)
ES+MA: ANO!!!
JKR: No ale není závazná smlouva! (smích)
MA: Ne, je to ústní dohoda – kde je Neil? (právník JKR, ne její manžel)
ES: Kolik je kouzelníků?
JKR: Myslíte na světě? Emersone, moje matematika je hodně špatná.
ES: Existuje nějaké měřítko mezi mudly a kouzelníky?
MA: Nebo kolik jich je v Bradavicích.
JKR: Tak dobře, v Bradavicích – s těmi to bylo asi takhle. Dlouho před
tím, než jsem dokončila Kámen mudrců, když jsem si shromažďovala
materiály pro všech sedm dílů – bylo to mezi tím, kdy jsem dostala
nápad na tu knížku a jejím vydáním – tak jsem si sedla a vymyslela
příběhy 40 dětí, které jdou s Harrym do prvního ročníku. Mám velkou
radost, že jsem to udělala, protože to byla jedna z nejužitečnějších
věcí. Teď tu mám 40 postav s příběhy. Nikdy jsem se nemusela zastavovat
a vymýšlet další. Vím, kdo je v tom ročníku, v které jsou koleji, kdo
jsou jejich rodiče a ke každému mám pár osobních detailů. Takže těch
bylo čtyřicet. Nikdy jsem neřekla, že to jsou všichni z jeho ročníku,
ale nějak to z toho vyplynulo. Potom se mě lidé začali ptát, kolik je v
Bradavicích studentů, ale protože čísla nejsou mou silnou stránkou,
jedna část mého mozku říkala čtyřicet a ta druhá tvrdila, že kolem 600
zní tak akorát. A pak si to fanoušci začali počítat a s tím přišly
otázky jako: „A kde spí ti ostatní?“ (smích) Takže tu teď máme takové
malé dilema. Ale magie je očividně hodně vzácná. Nerada bych řekla
nějaké konkrétní měřítko. Když si ale vezmete, že všechny děti
kouzelníků jsou posílány do Bradavic, tak je poměr mudlů a kouzelníků
velmi malý. Je hodně nepravděpodobné, že by rodiče nechtěli, aby jejich
dítě šlo do Bradavic, ale i tak je 600 z celé Británie zanedbatelný
počet.
Řekněme, že tu jsou tak 3000 (v Británii), také nesmíme zapomenout na
všechny magické tvory, z nichž někteří vypadají jako lidé. Potom tu
máme ježibaby, trolly, obry a tak dále – to už to číslo trochu
nafukuje. Taky tu jsou lidé jako Filch nebo paní Figgová, kteří jsou
součástí toho světa, ale ne plnohodnotnou součástí. Číslo bude opět o
něco vyšší. Takže už tu máme docela slušnou kouzelnickou komunitu,
která musí být schována, utajena, ale to by stačilo s těmi čísly. Už mě
s tím netrapte, já takhle nepřemýšlím.
MA: Jak moc jste si užívala psaní milostných dobrodružství v šesté knize?
JKR: Víc, než si dokážete představit. Copak to není znát?
MA: Ano, je.
JKR: Existuje taková teorie – vztahuje se na detektivky a také trochu
na Harryho, který není detektivkou, ale někdy tak vypadá – člověk by
neměl spřádat milostné intriky v detektivce. Dorothy L. Sayersová,
která je královnou tohoto žánru, řekla – čímž porušila své vlastní
pravidlo – že romantika nemá v detektivce co dělat až na případy, kdy
tím člověk kamufluje své pravé motivy. A to je pravda, je to velmi
užitečný trik. Už jsem to použila na Percyho a do určité míry jsem to
použila i u Tonksové v tomto díle, abych odvedla pozornost. Ale
vzhledem k tomu, že mé knížky jsou postavené na chování jednotlivých
postav, je velmi důležité, aby čtenář se svými hrdiny zažil i to, že se
zamilují, protože to je neoodělitelná součást života. Mimochodem, jak
se vám líbila milostná dobrodružství v šestce?
(Melissa dává oba palce nahoru a hrozně se kření)
ES: Celou dobu jsme si plácali rukama.
JKR: (směje se) Jo! To je dobře. Jsem moc ráda.
MA: Lítali jsme z jednoho pokoje do druhého a křičeli jsme na sebe.
ES: Podle našeho názoru bylo víc než jasné, že Harry a Ginny patří k
sobě, stejně jako Ron a Hermiona – i když si myslíme, že tohle jste
dala najevo už hodně dávno.
JKR: (ukazuje na sebe a šeptá) Taky si říkám.
ES: Co to bylo:
JKR: (víc nahlas) Taky si to říkám!
(všichni se smějí, Melissa se s hysterickým smíchem kácí ze židle a vypadá, že umřela)
ES: Pro ty, co pořád doufají ve vztah Harryho s Hermionou – je to beznadějné.
JKR: Ne, já neudělám to, že – Emersone, něco takového já neudělám,
abych řekla, že už nemají naději. Pořád jsou cennými čtenáři mých
knížek. Rozhodně bych nepoužila slovo beznadějné. Nicméně řeknu – a
věřím vám oběma, že sem dáte to vaše varování na SPOILERY, až to budete
zveřejňovat
(všichni se smějí ještě víc)
JKR: Ano, přiznám se, že já osobně cítím, že to musí být jasné, jakmile
si přečtete šestou knihu. Je to daná věc. Víme to. Ano, víme, že Ron a
Hermiona patří k sobě. Mám takový pocit, že jsem to naznačila...
(všichni se smějí, jako by se zbláznili)
JKR: ...že jsem to naznačila víc než by bylo zdrávo. MNOHEM víc.
Rozhodně si myslím, že kdo nepochytil ony náznaky na konci Vězně z
Azkabanu, nemohlo mu tohle ujít, když jsme se dostali ke Krumovi v
Ohnivém poháru.
Zpátky k Ronovi – zažila jsem spoustu legrace, když jsem jeho postavu
psala v šestém díle. Obzvlášť ty pasáže, kdy je s Levandulí. Důvod je
ten, že Ron až doposud zaostával v těchto věcech za Harrym a Hermionou
a potřeboval dokázat, že je Hermiony hoden. To neznamená hned fyzické
zkušenosti, ale musel dospět citově. A teď udělal velký krok – má za
sebou bezvýznamnou fyzickou zkušenost, ale všichni víme, že nikdy nebyl
do Levandule hluboce zamilovaný –
(opět spousta smíchu, když Melissa napodobí Levadulino „Won-Won“)
JKR: - a teď si uvědomí, že tohle není, co by chtěl, a to ho posune o obrovský kus dopředu emocionálně.
MA: Když se na to všechno podíváme, byla jste překvapená, když jste
se poprvé přihlásila na nějaké stránky a našla onu intenzivní oddanost
něčemu, o čem jste věděla, že se nestane?
JKR: Ano. Abyste věděli, tak já jsem v tomhle nováček, protože hrozně
dlouhou dobu jsem nechodila na internet, abych se podívala, jak to tam
vypadá s Harrym Potterem. Hodně dlouhou dobu. Někdy jsem musela,
protože se objevovaly divné zprávy a já si to chtěla ověřit. Prý jsem
řekla něco, co jsem nikdy neřekla a tak. Nikdy jsem se nedívala na
stránky fanoušků. Až potom jeden den jsem to udělala a ó-můj-bože. Po
pěti hodinách jsem se zvedla od počítače a úplně jsem se klepala.
Nechápala jsem, co se děje. A bylo to při téhle první obrovské
zkušenosti, kdy jsem se dozvěděla o tzv. shippers (lidé, kteří se
zabývají různými vztahy mezi postavami z Harryho Pottera), a přišlo mi
to jako ta nejpozoruhodnější věc na světě. Vůbec jsem netušila, že tu
někde je takový svět, kde fanoušci jsou pořád ve střehu a rozebírají
knížky od začátku do konce.
ES: Ona to bere z té lepší stránky!
JKR: Ano, přesně to dělám. A taky chci ujasnit to, že beznadějné je vaše slovo, ne moje.
MA: Usnadníte nám životy, když vyložíte karty na stůl...
JKR: No, já si myslím, že kdo pořád doufá, že se Harry dá dohromady s Hermionou –
ES: (šeptá) Beznadějné!
JKR: Ne! Ale budou si muset knížky přečíst znovu, tak jsem to myslela.
ES: Díky.
JKR: Není zač.
MA: Tohle nám...
JKR: Usnadní životy?
Všichni: ANO!!
JKR: Taky si to myslím.
MA: Musím Vám říct, že se těším, až tohle vyjde, protože asi tušíte,
že hodně z toho je založeno na nenávisti vůči jiné postavě. Třeba Ron
hrozně trpěl v rukách těch, co chtějí, aby byl Harry s Hermionou.
JKR: Tohle mi docela dělá starosti. Ano, přesně tohle.
ES: Upřímně si myslím, že takových lidí je v naší populaci zanedbatelné množství.
MA: Určitě. Když uděláte obecný průzkum...
ES: Na internetu trochu vyčnívají, ale to je jenom proto, že internetoví fanoušci jsou...
MA: Radikální a bojovní, to je to nejlepší, co jsem zatím slyšela.
JKR: To jsou hezky vybraná slova. Energetičtí. Nedůtkliví.
(smích)
MA: Jak se cítíte, když vidíte, že lidé nesnáší nějakou postavu, kterou vy máte naopak ráda?
ES: Nebo naopak?
JKR: Vždycky mě to pobaví. Upřímně - doopravdy mě to rozveselí. Lidé
doslova básní o Dracu Malfoyovi a to je asi jediný případ, kdy mě to
přestalo bavit a začala jsem mít trochu obavy. Snažím se jasně
odlišovat Toma Feltona, který je dobře vypadající mladík, od Draca
Malfoye, který, ať vypadá sebelíp, prostě není milý ani příjemný. Je to
romantické, ale nezdravé a bohužel se to u dívek stává často. Vy budete
vědět (JKR ukáže na Melissu), že u dívek existuje taková falešná
představa, kdy si říkají, že ony budou schopny toho člověka změnit.
Přetrvává to u nich pak po celý život, až na smrtelnou postel. Je to
nepříjemné a nezdravé, proto mi to dělalo menší starosti – vidět mladé
slečny, kterak přísahají lásku někomu tak nedokonalému. Musí tam být
něco, kdy si řeknou, že ony budou těmi, kdo ho změní. Rozumím tomu po
psychologické stránce, ale je to vážně nezdravé. Takže jsem párkrát
napsala, možná i trochu ostře, že „Tady si budete muset ujasnit své
priority.“
ES: Je to beznadějné!
(smích)
JKR: A opět to vaše slovo.
(smích)
ES: Na našich stránkách máme trochu rozdílné přístupy k těm
fanouškům, co se zabývají vztahy. Na TLC mají tuhle fajnovou politickou
hlášku –
MA: Prostě říkáme: „Jestli je to tvoje věc, je to čistě tvoje věc.“
ES: A my na MuggleNetu tvrdíme, že -
JKR: (smích) Tvrdíte, že jsou to blázni bez sebemenší naděje?
MA: On v podstatě říká: „Když si to nemyslíte, tak odtud vypadněte.“
(JKR umírá smíchy)
ES: My tvrdíme, že to mají beznadějný.
JKR: Jakže se jmenuje ta sekce na vašem webu, kam dáváte ty největší absurdnosti, které vám lidi pošlou?
ES: Myslíte Potupnou zeď (The Wall of Shame)?
JKR: Přesně tak, Potupná zeď. Tak tu bych tady mohla mít taky. A věšet si na ní ty nejsměšnější návrhy, které mi lidi posílají.
MA: Jaké například?
JKR: Něco podobného, co posílají vám. Hodně podobného. Od nadávek až po
ty největší nesmysly. Ani ne tak od dětí, jako spíš od dospělých. Co mě
hodně rozesmálo, byl, tuším, že komentář od Emersona, kde píše něco
jako: „Prosím nesnažte se a neposílejte mi hloupé emaily jenom proto,
abyste se dostali na Potupnou zeď.“ Tohle je prostě lidská povaha.
Začne to tím, že si řeknete, že tyhle bláboly uveřejníte, a nakonec
lidé soutěží o to, aby se tam dostali.
ES: Beznadějné, jak říkám. To je slovo dnešního dne.
(smích)
JKR: Promiňte, nějak jsem se zakuckala. Pokračujte.
MA: Chtěla bych se vrátit k Dracovi.
JKR: OK, v pořádku. Pojďme si povídat o něm.
MA: V šesté knize je naprosto fascinující.
JKR: Jsem ráda, že si to myslíte, protože tohle jsem si užívala. Draco
nám v šestém díle hodně povyrostl. Měla jsem na tohle téma hodně
zajímavý rozhovor se svou editorkou Emmou. Řekla mi: „Takže Malfoy umí
nitrobranu,“ což je samozřejmě něco, co Harry nikdy pořádně neovládl a
teď už to tak nějak vzdal. Vyptávala se na to a lámala si hlavu s tím,
jestli v tom Draco může být tak dobrý. Já si myslím, že ano. Harryho
problém bylo to, že nedokázal dostat své pocity pod kontrolu a to je v
tomhle případě vždycky na škodu. Ale fakt, že je ve styku se svými
pocity, že o nich ví a uvědomuje si je, je také dobrá věc. Je velmi
upřímný a nedokáže v sobě ty pocity dusit. Na druhé straně Draco si
dokáže svůj život a své pocity rozškatulkovat tak, jak potřebuje, jak
se mu to hodí. Skončil s lítostí, což mu umožnilo zastrašovat a
tyranizovat ostatní. Skoncoval také se soucitem – jak jinak by se mohl
stát smrtijedem? Tím v sobě potlačil všechno dobré. Najednou se tedy
objevil mezi velkými a byl mu přidělen určitý úkol. Cítí se hrozně
důležitě, ale jakmile přijde na lámání chleba, tak je k smrti
vystrašený. Podle mě je to přesné znázornění toho, co se děje kolem nás
– že lidé se do něčeho zapletou a nemají vůbec ponětí, co to bude
obnášet. Bylo mi Draca líto. Vždycky jsem věděla, že tohle přijde, že
ho budu litovat, ať už je sebevíc odporný.
ES: Počítal Brumbál s tím, že zemře?
JKR: (odmlčí se) Myslíte si, že z toho bude nějaká velká teorie?
MA + ES: Ano, rozhodně to bude velká teorie.
JKR: (opět se odmlčí) No, v tom případě bych ji nerada sestřelila. Musím lidem nechat nějakou naději.
MA: Všechno se to vrací k otázce, jestli je Snape dvojitý-dvojitý-dvojitý-trojitý agent...
JKR: (smích) Dvojitý-dvojitý-čtyřnásobný-pro-tu-a-tu-sílu... to znám.
MA: Jestli to vlastně všechno nebylo naplánované. A když tedy
Brumbál věděl o Dracovi celou dobu, jestli se Snapem měli nějakou
konverzaci na téma: „Když se tohle stane, musíš se chovat jakoby to byl
tvůj záměr. Přijít ke mně a zabít mě, protože když to neuděláš, zemře
Draco a ty kvůli tomu slibu také...“ a tak dále.
JKR: Ne, já to chápu a ano, rozumím vám. Ale nemůžu – ano, jsou tu
případy, kdy prostě chci nechat prostor pro spekulace. Obecně řečeno,
některým spekulacím jsem dala stop, protože to nemělo smysl. To je
stejné jako s těmi vztahy. Bůh těm lidem žehnej, užili si s tím spoustu
legrace. Ale jakmile lidé začnou přicházel s absolutními nesmysly – to
je tehdy, když tráví hodiny a hodiny, jenom aby dokázali, že Snape je
upír – začnu mít pocit, že do toho musím vstoupit, protože tam
doopravdy není nic, co by tuhle teorii podporovalo.
ES: Lidé takové věci vidí, když se po nich začnou pídit.
JKR: Přesně tak, stává se to po takovém patnáctém přečtení těch knih,
kdy máte tečky před očima a začínáte v textu vidět taková ta vodítka k
tomu, že Snape je pánem temnot. Takže ano, jsou tu okamžiky, kdy vidím
tu potřebu, že bych se do toho měla nějak vložit, protože si myslím, že
tím lidé ztrácí spoustu času. Jsou tu důležitější věci, které by se
měly řešit a i když budou špatné, dovedou vás možná na nějaké zajímavé
místo. To je moje drsná teorie.
ES: Kterou otázku byste chtěla dostat a jak by na ni zněla odpověď?
JKR: (dlouho přemýšlí) Hmm – dobrá otázka. Co bych si přála, aby se mě
někdo zeptal? Třeba právě dneska jsem si přála, aby se mě někdo zeptal
na R.A.B. a vy jste to udělali. Jenom dneska, protože si myslím... no,
prostě jsem doufala, že se někdo zeptá.
MA: Měli bychom se zeptat na něco víc?
JKR: Jsou tam schované věci, které si vyvodíte sami po několikátém
čtení. Doufám. Vy dva to určitě najdete. Stejně jako jsem věděla, že se
zeptáte na R.A.B.
MA: Nezlobte se, že se ptám, ale nebyl Regulus ten, který byl zabit Voldemortem?
JKR: No, Sirius řekl, že nebyl, protože Regulus nebyl zase až tak důležitý, pamatujete?
MA: To by ale nemusela být pravda, jestliže R.A.B. píše Voldemortovi osobní vzkaz.
JKR: To přeci ale neznamená, že ho zabil přímo Voldemort osobně. Sirius
podezříval Reguluse z toho, že se zapletl hodně hluboko. Stejně jako
Draco. Lákalo ho to, ale samotná realita pak byla něco, co nedokázal
zvládnout.
Co jste říkali na Lupina a Tonksovou?
ES: To bylo...
MA: Mě to hrozně překvapilo!
ES: Mě taky, ale šokovaný jsem nebyl.
JKR: Dobře.
MA: Já si myslím, že mě to malinko šokovalo.
JKR: Někdo tam venku, teď nevím, jestli to bylo někde na vašich
stránkách – málem jsem se skácela ze židle. To bylo při jednom z mých
lovů na internetu – tedy teď to vypadá, jako že celý svůj život trávím
na internetu, proto ty knížky nevychází rychleji. Ale přísahám, že to
není pravda a chci aby si to všichni uvědomili. Teď když mám svůj
vlastní web, tak se občas brouzdám po těch fanouškovských a hledám něco
do FAQ nebo fan web měsíce, takže při takových výletech najdu nějaké
zajímavé komentáře. A někdo tam venku, vůbec jsem tomu nemohla věřit,
řekl tohle: „Ale ne, Tonksová si nemůže vzít toho-a-toho (kdo ví, kdo
to byl), protože Tonksová stejně skončí s Lupinem a budou spolu mít
spousty pestrobarevných vlkodlačích mláďátek.“ Nebo tak nějak to tam
bylo.
MA: To si pamatuju!
JKR: Viděla jste to? Asi to tedy bylo na TLC, ne?
MA: Asi ano – neber si to osobně, Emersone, ale většinou nemám čas pročítat komentáře na MuggleNetu...
JKR: Řekla bych, že tolik lidí tam dennodenně píše, že prostě přijdou prakticky na všechny možné teorie.
ES: To jo, přišli snad už se všemi teoriemi.
MA: Jako třeba vztah Harryho s Baziliškem...
(všichni umírají smíchy)
JKR: Vžďyť říkám, že to tak je. Věřím tomu, že kdybych si našla víc
času, tak na internetu najdu celou dějovou linii pro sedmý díl.
ES: Kolik času trávíte na webech fanoušků?
JKR: To je různé. Když se nic neděje na mých stránkách, tak to znamená,
že pracuji nebo jsem s dětmi. Jakmile se tam objeví pár aktualizací za
sebou, znamená to, že jsem nějaký ten čas na internetu strávila.Takže
FAQ a podobné věci jsou jen zkopírované z toho, co mi přijde nebo co
najdu na stránkách fanoušků. Chodím se dívat, co by tak lidé chtěli
vědět, na co bych mohla odpovědět. Je to skvělé, někdy trochu
frustrující. Ráda bych také ujasnila jednu věc – nikdy nepíšu nic do
komentářů nebo diskuzí, protože i takové fámy se objevují. Oba dva jste
v této věci velmi zodpovědní, ale i tak mě to trochu straší. Jednou
jsem se přihlásila na chat na MuggleNetu, bylo to neuvěřitelné! Umírala
jsem smíchy! To bylo poprvé, co jsem si do vyhledávače zadala Harry
Potter. O TLC jsem už věděla, ale to odpoledne jsem objevila MuggleNet
a vešla na chat a byla to hrozná legrace. Bylo mnou naprosto
opovrhováno (smích). Nedokážu vůbec popsat, jaká to byla sranda.
ES: Ehm, tak za to bych se chtěl omluvit...
JKR: Ne, ne, to nebylo míněno nijak špatně. Jen mi lidé psali věci
jako: „Jo, jasně, radši zmlkni, nechodíš sem pravidelně, vůbec nic
nevíš.“ Asi si to dokážete představit.
MA: Jedna z výherkyň naší soutěže „Zeptejte se Jo“ je
theotherhermit, která žije v malém východoamerickém městečku a je jí 50
let. Její otázka zní: „Zobrazují vzpomínky v myslánce realitu nebo
pohled člověka, kterému ta vzpomínka patří?“
JKR: Je to realita. A je důležité, že to mám takhle vymyšlené, protože
třeba v šestém díle se Slughorn snaží dál Brumbálovi tuhle směšnou
sestříhanou vzpomínku. Nechtěl mu dát tu skutečnou, takže ji očividně
trochu poupravil. Takže to, co si pamatujete je pečlivě uloženo v
myslánce.
ES: V tomhle jsem se tedy mýlil.
JKR: Opravdu?
ES: Byl jsem si stoprocentně jistý tím, že ta vzpomínka je vaše
interpretace toho, co se stalo. Nedávalo mi smysl, že by člověk byl
schopný se na své vlastní vzpomínky dívat z pohledu třetí osoby. Přišlo
mi to trochu jako podvádění, protože byste se vlastně vždycky mohli
podívat na věci z pohledu někoho jiného.
MA: Takže tam jsou věci, které jste možná ve skutečnosti nestihli postřehnout, ale můžete se vrátit a podívat se znovu?
JKR: Ano a to je to kouzlo myslánky, to je to, co ji oživuje.
ES: Já chci jednu pro sebe!
JKR: To chápu. Jinak by to přece bylo něco jako deník, nemyslíte?
Omezený tím, co si pamatujete. Ale myslánka vám umožní se na věc
podívat znovu jako na celek, takže se ve své paměti můžete vrátit a
oživit si vzpomínky na něco, čeho jste si předtím třeba nevšimli. Někde
ve vaší hlavě to je a já jsem si jistá, že je – u nás všech. Mám pocit,
že kdybychom k tomu měli přístup, tak věci, o kterých ani nevíme, že si
je pamatujeme, tam někde jsou.
ES: Dalším z vítězů naší soutěže je osmnáctiletá Helen Poole z
Thirsku v Yorkshiru – zároveň jedna z autorek knížky pro fanoušky s
názvem „Plot thickens“. Tahle otázka se týká Grindelwalda a
pravděpodobně už víte, že se na to zeptáme.
JKR: Uhmm.
ES: Zcela zřejmě…
JKR: Tak do toho, jen mi to připomeňte. Je mrtvý?
ES: Ano, je mrtvý?
JKR: Ano, je.
ES: Je to důležitá postava?
JKR: (s lítostí v hlase) Ach…
ES: Nemusíte na to odpovídat, stačí když nám o něm něco povíte.
JKR: Řeknu vám to, co jsem řekla někomu, kdo se mě na to už dříve ptal.
Pamatujete se na Owena, který tady v Británii vyhrál nějakou soutěž a
dostal možnost se mnou udělat interview? On se na Grindelwalda také
ptal. Konkrétně jeho dotaz zněl, jestli je to náhoda, že zemřel v roce
1945 a já jsem mu odpověděla, že ne. Baví mě dělat narážky na události,
které se v určitou dobu odehrávaly v mudlovském světě. Podle mě to
chodí tak, že jakmile je ve světě mudlů válka, válčí se i v tom
kouzelnickém.
ES: Má Grindelwald nějakou spojitost s…
JKR: Zdržím se veškerých komentářů na toto téma.
(smích)
MA: Podporují se navzájem tyhle dvě války?
JKR: Ano, myslím, že ano. Hmm.
MA: Najednou jste nějak ztichla.
(všichni se smějí, JKR má doslova záchvat smíchu)
MA: Nám se líbí, když najednou zmlknete, znamená to…
ES: Že před námi určitě něco skrýváte.
MA: Další z výherců naší soutěže, Delaney Monaghan, které je šest
let a je z Canberry v Austrálii, se ptá prostřednictvím své maminky.
„Jaký mají význam papírky od žvýkaček, které dává paní Longbottomová
Nevillovi?“
JKR: Na tohle se mě dnes ráno také ptali. To je jedna z věcí, které
jsou inspirované něčím, co se skutečně stalo. Ten příběh mi řekl někdo,
jehož maminka měla Alzheimerovu chorobu a byla zavřená v nějakém
ústavu. Její postižení bylo vážné a ona už ani nepoznala svého
vlastního syna. On ji i přesto dvakrát týdně navštěvoval a pravidelně
ji nosil sladkosti. Tím si mezi sebou vytvořili jakési pouto – ona
milovala sladké a v něm poznávala někoho, kdo jí to sladké nosil. Pro
mě je to hrozně dojemný příběh. Tak jsem ho trochu přikrášlila. Neville
dává své mamince to, co ona chce (jen když na to myslím, tak je mi z
toho smutno). A ona mu zároveň chce dát něco zpátky, jenže to, co mu
dá, je v podstatě bezcenné. Ale on si to stejně vezme, jakoby to něco
bylo, protože ona se snaží dávat – takže to něco znamená z emočního
hlediska.
Ale existuje spousta dalších teorií o papírcích od žvýkaček, vím o nich.
ES: Nemůžete jim to mít za zlé.
JKR: Tím chci jen říct to, že mu na nich nedává žádné tajné zprávy.
MA: Její duševní zdraví opravdu není v pořádku…
JKR: Ne, v tom máte pravdu. Tohle je přesně jeden z těch případů, kdy
raději utnu tuhle teorii, protože to opravdu nikam nevede. Není na tom
nic zajímavého.
MA: Je to jedna z nejdojemnějších pasáží v knížkách.
JKR: Myslím si, že je to pro Nevilla - jako postavu - velmi důležitý okamžik.
MA: Třetím výhercem naší soutěže se stala patnáctiletá Monique
Padelis ze Surrey a ptá se: „Jak a kdy byl vytvořen onen závoj na
ministerstvu?“
JKR: Ten závoj je na ministerstvu kouzel od té doby, co je tam samotné
ministerstvo. A to je tam už hodně dlouho, ne tak dlouho jako třeba
Bradavice, ale hodně dlouho. Mluvíme o několika stovkách let. Není
nijak důležité vědět přesně odkdy, ale už to budou staletí.
MA: Bylo to používáno jako místnost pro popravy nebo jen ke studiu?
JKR: Ne, jenom ke studiu. Odbor záhad je pouze studijní záležitost. Studuje se tam mysl, vesmír, smrt…
MA: Vrátíme se ještě do té místnosti, do té uzamčené místnost?
JKR: Bez komentáře.
ES: Brumbál nemá sobě rovného, co se týče kouzelnických vědomostí...
JKR: Hmm.
ES: Kde se to všechno naučil?
JKR: Já ho především vidím jako člověka, který se hodně naučil sám.
Nicméně on měl ve své době přístup k těm nejlepším profesorům v
Bradavicích, stejně tak jako všichni ostatní, co tam byli s ním. Spíš
Brumbálova rodina je něco, co by rozhodně stálo za bližší prozkoumání -
raději než papírky od žvýkaček.
MA: Jeho rodina?
JKR: Ano, rodina.
MA: Měli bychom se o tom bavit trochu víc?
JKR: Ne, ale VY byste mohli.
(smích)
MA: Co třeba Harryho rodina – jeho prarodiče – byli zavražděni?
JKR: Ne, tímhle se dostáváme do takové nazáživné oblasti. Coby
spisovatel přiznám, že co se děje týče, bylo zajímavější, aby byl Harry
úplně sám. Takže jsem jeho rodinu raději nemilosrdně odstranila –
samozřejmě až na tetu Petunii. James a Lily jsou pro děj hrozně
důležití, ale jeho prarodiče? Ne. A protože mám ráda příběhy svých
postav, tady je máte: rodiče Petunie a Lily, to byla normální mudlovská
smrt. Jamesovi rodiče už byli starší, když se narodil, což vysvětluje
to, že byl jedináček a rozmazlovali ho. Stává se to často, že si lidé
na stará kolena pořídí dítě, takže je pro ně takový poklad, který si
hýčkají. Věkově byli i na kouzelníky hodně staří. Podlehli nějaké
kouzelnické nemoci. To je asi tak vše, co potřebujete vědět. Na jejich
smrti není nic vážného ani hrozivého. Prostě jsem se jich potřebovala
zbavit, tak jsem je zabila.
MA: Takže tohle zároveň vylučuje i teorii o nebelvírském dědici.
JKR: Ano, přesně tak.
MA: Další z teorií jde doslova k čertu. (smích)
JKR: Tady to máte. Je mi jasné, že spoustě lidí se šestý díl nebude
líbit, protože jednoduše zastaví některé teorie. Kdyby se tak ale
nestalo, znamenalo by to, že jsem svou práci neodvedla dobře. Pár lidem
se to nebude líbit a někomu se nebude líbit smrt jedné postavy, ale tak
jsem to vždycky plánovala.
Pořád nevíme, jestli ta informace někde unikla nebo jestli to byly jenom spekulace, které se tentokrát ukázaly jako správné.
ES: Myslíte s tímhle dílem?
MA: Pamatujete si na ty sázky?
ES: Jojo…
JKR: Ó, ano - ten podfuk se sázkami. No, teď je to padesát na padesát.
Pamatujete si, že u Fénixova řádu to bylo to samé? Tam se sázelo na to,
že umře Cho Changová. Najednou si na ni někdo vsadil deset tisíc liber
a protože si všichni říkali, že by jen těžko někdo vsadil tolik peněz
jen tak, tak to vypadalo, že ten člověk má nějaké interní informace.
Jak to bylo s Brumbálem, to nevíme. Byl to únik informací nebo si to
někdo jenom tipnul a ono to vyšlo?
ES: Pamatuji si, že jsem na MuggleNet dával anketu o tom, kdy podle fanoušků Brumbál zemře.
JKR: A jaký byl výsledek? To je hodně zajímavé.
ES: Většina si myslela, že zemře v šestém díle – tedy v šestém nebo sedmém. Nejvíc si myslelo, že v sedmém.
JKR: Opravdu?
ES: Tuším, že to bylo tak 65/35, ale většina si myslela, že určitě zemře.
JKR: Když se na to podíváte z obecného pohledu, tak v žánru, který já
píšu, musí jít hrdina vždycky do cíle sám. Tak to prostě chodí, otázkou
bylo pouze kde a jak ta postava zemře, pokud tedy víte něco o výstavbě
děje.
ES: Starý moudrý kouzelník s plnovousem vždycky umře.
JKR: Ano, to je v podstatě to, co říkám.
(smích)
MA: Velmi zajímavé, protože ten okamžik… Myslím si, že všichni jsme
tak nějak tušili, že zemře, v ten moment, co začal sdělovat svá moudra.
JKR: Hmm.
MA: A v momentě, kdy Harry řekl: „ Tohle vím a moji rodiče to také
věděli a tohle je o té a té volbě,“ jsme se zastavili a řekli si:
„Fajn, počkejme, než nás ten zbytek dožene a promluvíme si o tom,
protože zaprvé Brumbál umírá a zadruhé tohle je ta vlajka, která nám
signalizuje, že se blížíme ke konci. Měla jsem pocit, že tenhle moment
vlastně definuje celou sérii. Přikláníte se k tomuto názoru?
JKR: Ano, rozhodně, protože si myslím, že je tam pojítko mezi momentem
ve druhém díle, kdy Brumbál říká onu slavnou větu: „O tom, jací jsme
doopravdy, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami
zvolíme.“ A mezi momentem, kdy Brumbál sedí ve své pracovně a říká
Harrymu, že věštba má význam jenom proto, že si to on a Voldemort
zvolili. Kdyby si oba vybrali, že od té věštby dají ruce pryč, oba by
mohli žít. To je ten rozhodující faktor. Kdyby si oba dva řekli, že
tohle hrát nechtějí a odešli od toho… ale to se nestane, protože co se
týče Voldemorta, tak Harry pro něj představuje hrozbu. Musí se spolu
utkat.
ES: Pamatuji si, že když jsem četl Fénixův řád, tak jsem přemýšlel nad tím, co by se stalo, kdyby si Harry a Voldemort…
JKR: Potřásli rukama a odešli? Shodli jsme se na tom, že se neshodneme.
(smích)
ES: Co kdyby nikdy neslyšel onu věštbu?
JKR: A to je přesně ono. Jak už jsem řekla, to je to, co jsem dala na své stránky…
ES: Jsem moc rád, že jste to tam dala.
JKR: Je to stejné jako v Mackbethovi. Toho úplně zbožňuji. Je to
pravděpodobně moje neoblíbenější hra od Shakespeara. A to je ta otázka.
Kdyby Mackbeth nepotkal ony čarodějky, zabil by Duncana? Stalo by se
něco z toho? Byl to osud nebo to zapříčinil on sám? Já bych řekla, že
za to může on sám.
MA: Kdyby si tedy všichni potřásli rukama a šli si zahrát golf, všechno by bylo v pořádku.
(smích)
MA: V knížkách se často mluví o loajalitě a statečnosti, které jsou
spojeny se sebeobětováním. Hlavně ve třetím díle – „Raději jsi měl
zemřít než zradit své přátele.“ A samozřejmě se to v menší míře
vyskytuje i na jiných místech. To je docela závažné sdělení, které
předáváte, řekněme, osmiletému nebo desetiletému dítěti, které tu
knížku čte. Říkáte jim, že bychom pro své přátele měli zemřít.
JKR: Samozřejmě v té knížce se to vyskytuje ve velmi napjaté situaci.
Panebože, doufám, že žádné osmileté děcko se v takové situaci neocitne,
aby muselo pro někoho zemřít. Ale tady se mluví o dospělém muži, který
se octnul v něčem, čemu říkám válečný stav. Tohle byl plnohodnotný
válečný stav. Mám dojem, že to je spíš otázka na vás, čtenáře, jestli
věříte tomu, že by Sirius byl ochoten zemřít, když to říká.
ES: Bezpochyby.
MA: Samozřejmě, že ano.
JKR: Dobře, myslela jsem si to. Sirius by to udělal. On, se všemi svými
chybami a nedostatky, má nesmírně silný smysl pro ctnost a raději by
čestně zemřel, než aby žil s pocitem zneuctění a v hanbě za to, že
poslal tři osoby na smrt. Ty tři osoby, které miloval víc než kohokoliv
jiného, protože je stejně jako Harry takovým vyhnancem bez rodiny.
Máte pravdu v tom, že je to závažné sdělení, ale já koneckonců píšu o
zlu. Už jsem mnohokrát zmiňovala, že mě pokaždé překvapí, jak mi lidé
říkají: „Vaše knížky jsou čím dál temnější.“ V tu chvíli si vždycky
myslím: „Aha, a která část z Kamene mudrců vám přijde světlá a
načechraná?“ Vím, že v tom je více nevinnosti, protože Harry je ještě
hodně mladý, když poprvé přijde do Bradavic, ale ta knížka začíná
dvojitou vraždou. Nádech smrti se nese celým prvním dílem a určitě v
něm je pár hrůzu nahánějících okamžiků. Podle mého názoru je první díl
víc hrůzostrašný než ten druhý, i navzdory obřímu hadovi, protože ona
postava v hábitu, která pije krev jednorožce je zatraceně strašidelná.
A navíc jsem si vždycky myslela a pořád si myslím, že představa
obličeje na druhé straně něčí hlavy je ta nejznepokojivější v celé
sérii.
Takže ano, je to velmi závažné, v tom s vámi souhlasím, ale řekla bych,
že tomu tak je napříč všemi knihami. Je v nich hodně věcí, které jsou
zneklidňující, ale nemyslím si, že bych někdy překročila hranice, jenom
abych něčím vysloveně šokovala. Vím, že bych si v těch knihách obhájila
všechny morbidní pasáže. Jednou jedinkrát jsem měla strach, jestli mi
něco projde přes mou editorku a to bylo tehdy, kdy se Voldemort chystá
vstoupit do onoho kotle, vzpomínáte? Byl tak trochu fetální. Udělalo se
mi až nevolno, když jsem si to vybavila, ale je tu důvod, proč jsem to
tak musela napsat a sami to zjistíte. Takže jsem to probírala se svou
editorkou a ona řekla, že to je v pořádku. Popravdě řečeno jí dělal
větší starosti onen otevřený hrob. Mám dojem, že je to spíš znesvěcení,
co nás znepokojuje. Není tu opět nic vidět, ale zase je to porušení
nějakého tabu.
MA: Jakou barvu mají Ronovy oči?
JKR: Ronovy oči jsou modré. To jsem nikdy neřekla? (JKR si zakrývá oči)
MA: Všichni nás prosili, abychom se na to zeptali.
JKR: Jsou modré. Harry má zelené oči a Hermiona hnědé.
MA: Jakou podobu má Ronův Patronus?
JKR: Ronův Patronus? To jsem také nikdy neřekla? To není možné…(smích)
Má podobu malého psa, asi jako Jack Russel. A to z velmi
sentimentálního důvodu – my totiž jednoho takového máme. Je ztřeštěný.
MA: Tohle bude na delší odpověď, ale doopravdy se Vás na to chci
zeptat – jak to děláte, aby Vaše děti zůstaly normální a aby nebyly
nijak ovlivněny vší tou slávou a bohatstvím.
JKR: To je moje nejvyšší priorita. Doufám a myslím si, že žijeme vcelku
normální život. Věřte tomu nebo ne. Neskutečné věci, jako že vcházím do
osvětleného zámku, se stávají málokdy a na ně to má malý dopad.
Doopravdy si myslím, že vedeme hodně normální život. Chodíme nakupovat
stejně jako všichni ostatní. To je můj pocit. Také si myslím, že je
hodně důležité, že všechny tři děti uvidí, jak s Neilem pracujeme,
zatímco oni budou vyrůstat. Ani jeden z nás dvou nemá v plánu přestat
pracovat, dát si nohy na stůl a třeba se vydat na jachtě na cestu kolem
světa, i když je to pěkná představa. Budeme dál pracovat a podle mě je
to dobrý způsob, jak jít dětem příkladem. Ukázat jim, že ať už
vyděláváte sebevíc peněz, vaše hrdost spočívá v tom, že přijdete na to,
co vás baví a zůstanete u toho. A to je mít řádnou práci, ne?
MA: Ano. Už jste našla dva ztracené nebelvírské studenty?
JKR: (zakryje si oči) Ach jo… (frustrovaně) Chtěla jsem vám to přinést,
ale úplně jsem na to zapomněla. Omlouvám se. Dám to na své stránky.
MA: Byla to Ginny, kdo poslal Harrymu Valentýnku?
JKR: Ano, bůh jí žehnej.
MA: Nebyla to jedna z věcí Toma Raddla nebo to byla doopravdy Ginny Weasley?
JKR: Ne, byla to Ginny Weasley.
MA: A vyplatilo se jí to.
JKR: (smích) Nakonec ano.
MA: Myslím si, že už jste s tím počítala od té scény ve vlaku (v
prvním díle), kdy se Harry dívá z okna a potom v tom kupé. Tam
pravděpodobně začaly všechny vztahy.
JKR: Ano, také si myslím. Takže se vám to líbilo? Myslím Harry a Ginny, když se to stalo?
ES: Na tohle jsme čekali už roky!
JKR: Tak to jsem ráda…
MA: A ten polibek!!!
JKR: Jojo…
ES: Měl jsem pocit, že se tak nějak zhmotnil…
JKR: Já vím, doopravdy se to stalo. Také jsem měla takový pocit.
MA: Snažila jste se je dát...
JKR: Já vždycky věděla, že se tohle stane. Že se dají dohromady a potom zase rozejdou.
ES: Takže takhle jste to měla v plánu?
JKR: No, vlastně ten plán byl takový, a já doufám, že mi to vyšlo, že
čtenáři přijdou postupně na to – stejně jako Harry – že Ginny je pro
něj ideální. Ona je tvrdošíjná a energická, ale v dobrém slova smyslu,
je odvážná. Harry musí být s někým, kdo vydrží ten nápor, který je
součástí vztahu s ním. Mít Harryho za partnera je hodně děsivé v mnoha
ohledech. On je ten poznamenaný. Podle mě je s Ginny legrace, je
laskavá a má soucit. Tohle jsou vlastnosti, které Harry po své ideální
dívce požaduje. Ale zpočátku – to bylo před lety, kdy jsem to plánovala
– jsem cítila, že je z něj vystrašená. Byl pro ní něco jako bůh, když
ho tenkrát viděla jako desetiletá nebo jedenáctiletá a ona ho znala
jako toho slavného kluka. Takže Ginny také musela nejdřív ujít kus
cesty. A stejně jako s Ronem, tak ani tady jsem nechtěla, aby Ginny
byla první holka, kterou Harry políbí. To jsem hlavně chtěla říct, je
to tak nějak propojeno.
Jedna z věcí, na které jsem chtěla ukázat, jak Harry dospěl –
pamatujete si, jak ve Fénixově řádu přijde Cho ve vlaku k němu do kupé
a Harry si v tu chvíli myslí: „Kéž by mě tu našla s někým ne tak
strašným.“? Sedí tam s Lenkou a Nevillem. A úplně ta samá věc se stane
v Princi dvojí krve, kdy opět sedí v kupé s Lenkou a Nevillem, ale
tentokrát už v mnoha směrech dospěl a podle jeho názoru sedí s těmi
nejlepšími lidmi, kteří ve vlaku jsou. Harry opravdu dospěl. Podle mého
názoru jsou Harry a Ginny v šestém díle rovnocennými partnery. Jsou si
navzájem hodni. Oba dva si prošli velkou emocionální změnou a zbavili
se mnoha falešných představ. Psaní jejich vztahu mě hodně bavilo. Jako
postavu mám Ginny opravdu ráda.
MA: Má její postava nějaký větší význam – to, že si ji vybral Tom
Raddle ve druhém díle nebo třeba to, že se narodila jako sedmá.
JKR: Ginnin příběh je takový, že se narodila do Weasleovic rodiny jako
první dívka za mnoho generací. Je tu ale taková stará tradice o sedmé
dceři, která se také narodí sedmé dceři a to samé se říká u chlapců –
takže je nadaná kouzelnice. Myslím, že si toho v knížkách všimnete,
protože Ginny dělá velmi působivé věci a ještě dalších se dočkáte.
ES: Proč je Zmijozel pořád…
JKR: Povolen?
(všichni se smějí)
ES: Ano, vždyť je to tak očividné.
JKR: Ale nejsou všichni špatní. Oni skutečně nejsou špatní. (Chvíli
mlčí.) No, trochu hlubší odpověď – taková ta neuštěpačná – by byla, že
když si vezmete, co všechno lidská bytost obsahuje, tak má i
nedostatky, ty má každý z nás. Stejné je to se studenty. Kdyby měli
dosáhnout naprosté jednoty, měli bychom tu nezastavitelnou sílu. Ale
pro dosažení harmonie ve škole a mezi kolejemi tu musí být někdo jako
jsou zmijozelští, i když nemají ty nejvznešenější přednosti. Harmonie
je to správné slovo.
ES: Nemohli by…
JKR: Nemohli by je prostě všechny zastřelit? NE, Emersone, to by vážně nemohli.
(všichni se smějí)
ES: Nemohli by zmijozelské prostě rozdělit mezi ostatní tři koleje?
Možná by to všem úplně nevyhovovalo, ale stačilo by to na to, aby se
dostali pryč z toho negativního zmijozelského prostředí.
JKR: To by mohli, ale musíte mít na paměti… O tom už jsem uvažovala…
ES: Dokonce i jejich společenská místnost je ponuré tmavé místo…
JKR: No, nevím… podle mě je zmijozelská společenská místnost tak nějak strašidelně krásná.
ES: Není to dobrý nápad, aby byly všechny děti smrtijedů pospolu. (všichni se smějí)
JKR: Ale oni nejsou. Chápu, kam tím míříš. Vy čtenáři - protože já vás
tím směrem vedu – vidíte Zmijozel vždycky z perspektivy dětí smrtijedů,
ale ve skutečnosti jsou jen malou částí všech zmijozelských studentů.
Neříkám, že ostatní zmijozelští jsou dokonalí, ale rozhodně to není
samý Draco a už rozhodně ne, však víte, Crabbe a Goyle. Všichni nejsou
takový, to by bylo až moc kruté, nemyslíte?
ES: Ale v ostatních kolejích není moc dětí smrtijedů nebo ano?
JKR: Ale ano, našli byste tam lidi, kteří mají nějakou spojitost se smrtijedy, to určitě.
ES: Ale je jich míň.
JKR: Pravděpodobně. Vím, co myslíš. Je tradice mít čtyři koleje, ale v
tomhle případě jsem chtěla, aby tak nějak odpovídaly čtyřem elementům,
takže Nebelvír je oheň, Havraspár vzduch, Mrzimor země a Zmijozel voda.
Proto má také společenskou místnost pod jezerem. Takže opět tu máme tu
myšlenku harmonie a rovnováhy mezi čtyřmi základními složkami. A když
je spojíte, tak získáte něco velice silného. Ale jak víme, samostatně
také fungují.
ES: Byl James jediný, kdo se zamilovat do Lily?
JKR: Ne (chvíle ticha)… Lily byla stejně populární jako Ginny.
MA: Snape?
JKR: Na tuhle teorii se mě ptají fanoušci pořád dokola.
ES: Co takhle Lupin?
JKR: Nemůžu se vyjádřit ani k jednomu z nich.
ES: Aspoň k jednomu, prosím.
JKR: Nemůžu odpovědět, doopravdy ne.
ES: Mohla byste nám aspoň napovědět, ale abyste nás zároveň nepřivedla na špatnou cestu?
JKR: Pokud si pamatuju, tak jsem nikdy na otázku ohledně knížek nedala
záměrně špatnou odpověď. Jak si asi dovedete představit, tak už mi byly
položeny stovky otázek. Je možné, že jsem se někdy přeřekla anebo
nezáměrně dala zavádějící odpověď. Nebo jsem také odpověděla pravdivě,
ale pak se stalo, že jsem se rozhodla to změnit, protože to nebylo nic
moc důležitého pro děj. Takže teď jsem opatrná a některé otázky
nezodpovídám tak do detailů, protože musím mít volnou ruku, abych si to
mohla udělat podle sebe, ale nikdy se to netýká hlavní dějové linie.
Řekněme to takhle, Lupin měl Lily velice rád, ale nechtěla bych, aby si
lidé mysleli, že o ni s Jamesem soupeřili. Byla prostě velmi oblíbená a
to sehrálo svou roli. Ale toho jste už mohli všimnout, že. Lily byla
dobrá partie.
MA: Jak se vlastně spolu dali dohromady? Podle toho, co už jsme viděli, tak Jamese očividně nesnášela.
JKR: Myslíš? Jsi žena, tak bys mohla vědět, jak to chodí. (smích)
ES: Jak proboha Fred a George věděli, že Irsko vyhraje a Bulharsko chytí zlatonku?
JKR: Myslím, že ti, co se opravdu zajímají o famfrpál, to mohli předpovědět. Prostě měli…
ES: Ale jak to mohli uhádnout? Vždyť nikdy nevíte, kdy se zlatonka ukáže.
JKR: Prostě to riskli. Všechno vsadili na jednu kartu. Takoví jsou Fred
a George, ne? To oni jsou těmi hazardéry ve Weaslyovic rodině. Na jedné
straně tu máte Percyho, který jedná v rámci pravidel a všechno dělá
správně, a pak tu máte Freda a George, kteří přemýšlí úplně jinak a
jsou připraveni všechno risknout. Vsadili všechno, co měli, a to je to,
co může udělat každý z nás.
MA: Jak přišli na to, na jakém principu funguje plánek?
JKR: Nemyslíte, že... Řeknu vám to asi tak, jak jsem si to vysvětlovala
sama pro sebe a zní to trochu zvláštně. Nemyslíte si, že tohle je
přesně něco, co by Fred a George řekli jen tak z legrace a ta věc by
potom začala fungovat?
MA: Jo.
JKR: Úplně je vidím, jak tohle dělají, vy ne?
ES: Ale že přišli na tu správnou kombinaci slov? To měli tolik štěstí nebo to bylo trochu Felix Felicis?
JKR: Anebo jim pomohl plánek.
MA: Ano, to si dokážu představit – jak si navzájem ze sebe dělají legraci...
JKR: A plánek s nimi sem tam komunikuje, napovídá jim, až jednou narazí
na tu správnou kombinaci a plánek najednou ukáže svou pravou tvář.
ES: Co proboha dělal Brumbálův bratr Aberforth s těmi kozami?
(všichni se hrozně smějí)
JKR: Myslím si úplně tu samou věc, co vy.
MA: Výborně. A Brumbál si z něj tak trochu dělá legraci – o tom, že zná lidi, co pracují v barech.
JKR: Ano, přesně tak. To je správně. A vy samozřejmě na malý okamžik Aberfortha zahlédnete.
MA: Dočkáme se ještě onoho Brumbálova pohledu, ve kterém se mihlo něco vítězoslavného?
JKR: To je pořád velmi, velmi důležité. A buďme upřímní, ne u mnoha
věcí jsem vám řekla, že jsou velmi důležité, takže tady můžete plně
zaměstnat svou představivost.
ES: Myslím si, že všem došlo, že to bude důležité, už když to četli,
ale nedočkali jsme se vysvětlení ani v pátém ani v šestém díle.
JKR: Ano, ale i tak je to důležité.
ES: Tak nějak čekáme na to velké odhalení.
JKR: Samozřejmě. A dočkáte se ho. Dočkáte se ho v sedmém díle.
MA: Člověk by řekl, že teď ke konci už tušíme, co Harryho čeká a co bude muset udělat. Je tohle opravdu všechno?
JKR: Ne tak úplně. Samozřejmě, že to není všechno, ale pořád se musí
zbavit Voldemorta. Nemusím se vůbec zmiňovat o tom, že to bude extrémně
náročná a mučivá cesta, plná temných zákoutí, ale to je to, co musí
Harry podstoupit. Teď už ví – nebo aspoň si myslí, že ví – co ho čeká.
Brumbálovy odhady nikdy nejsou daleko od pravdy. Nechci toho moc
prozradit, ale když Brumbál říká: „Ještě zbývají čtyři, musíš se zbavit
čtyř a potom můžeš jít po Voldemortovi.“ – tak někde tady se Harry teď
nachází, tohle musí udělat.
ES: To je tvrdý oříšek.
JKR: Ano, je to velmi náročný úkol. Ale Brumbál dal Harrymu mnoho
užitečných rad a sám Harry už něco za těch šest let prožil, takže ví
mnohem víc, než si uvědomuje. To je vše, co k tomu řeknu.
ES: Zní to jako nesplnitelný úkol. Kdyby Harry šel do té jeskyně sám, nikdy by se mu to nepovedlo – aspoň to tak tedy vypadá.
JKR: Jak myslíte. Ale klidně se s vámi vsadím, že do týdne pozorní čtenáři najdou minimálně jeden z dalších horcruxů.
MA: Někdo mi včera večer říkal, že kdyby Ginny s tím deníkem...
JKR: Harry tuhle část Voldemortovy duše definitivně zničil. Viděli
jste, jak zmizela. A Ginny už není v žádném ohledu posedlá Voldemortem.
MA: Má Ginny pořád hadí jazyk?
JKR: Ne.
MA: Dluží něco Harrymu za to, že jí zachránil život?
JKR: Ne, nedluží. S Červíčkem je to něco jiného. Víte – já bych vám tak
ráda všechno řekla, vysvětlila, jak to v sedmém díle bude. Doopravdy
bych chtěla.
ES: My bychom to ale nechtěli slyšet.
JKR: „Jasně, klidně si vyprávějte, my neposloucháme!“
(smích)
ES: Kdo je Harryho kmotra?
JKR: Žádnou nemá.
ES: Doopravdy?
JKR: No, Sirius nikdy neměl čas, aby si opatřil nějakou přítelkyni, natož aby se oženil.
ES: Mohli přece vybrat někoho jiného, kdy byl blízký přítel rodiny.
JKR: V době, kdy křtili Harryho, tak už se Potterovi ukrývali. Jeho
křtiny nebyly něco, čeho se účastnily davy lidí, protože už byli v
nebezpečí. Takže se to všechno odehrálo v tichosti za přítomnosti jen
pár lidí. A oni chtěli tento závazek dát Siriusovi a... asi tak, víc
nemůžu říct.
(začínáme si uvědomovat čas)
MA: Mohli bychom si tohle zopakovat? (smích)
JKR: To je celkem možné.
MA: Myslím to vážně – aspoň tak na týden. (všichni se smějí)
JKR: Jasně, zavřete mě do nějaké podzemní místnosti...
MA: Moje rodina pochází ze Sicílie, Jo... (smích)
MA: Počkejte, musíme se vás zeptat ještě na jednu otázku! (Melissa
si nasadí zelené brýle a do ruky si vezme zelený brk, který pro ni
vyrobili Lexicon_Bel a Puffin z LeakyLounge, jako vtípek pro Jo.)
(všichni umírají smíchy)
JKR: Ó, jak jsi mi chyběla, Rito!
JKR: Něco vám řeknu, existuje jenom jeden způsob, jak se vypořádat s
články Rity Holoubkové, a to je smích, protože jinak byste se
zbláznili. Já mám teď tedy na svých stránkách odpadkový koš. Ani
netušíte, jak osvobozující je říct svým čtenářům přímo, že něco je
absolutní nesmysl. Nikdy to není nic extra důležitého, ale když to
vezmete jako celek, doopravdy to může někoho zmást. Každopádně, Rito,
tohle se mi moc líbí.
MA: Není to legrační? Tohle pro mě vyrobili.
JKR: Přímo fantastické. Hrozně se těším na Ohnivý pohár, kde Ritu hraje Miranda Richardson.
MA: Viděli jsme ji, když jsme se byli podívat na natáčení. Zrovna byla „na place“.
JKR: Opravdu?
ES: Vypadá v té roli bezvadně.
JKR: Je to výborná herečka.
ES: K tomu bych měl jednu otázku. Když píšete knihy teď, vidíte v
postavách herce, co je hrají ve filmu, nebo pořád ty své postavy?
JKR: Své postavy. Pokaždé.
ES: Jejich obličeje se Vám vůbec při psaní nevybavují?
JKR: Ani ne. Pořád vidím svého Rona, svého Harryho a svou Hermionu.
Psala jsem to dlouho před tím, než se začali točit filmy, takže filmové
postavy nedokázaly ty moje nahradit. V tomto ohledu jsem měla štěstí –
už jsem s těmi postavami žila tak dlouho, že filmy na mě neměly žádný
dopad. Tu a tam si to ale představím – třeba Ron a Levadule, tam jsem
trochu na Ruperta myslela. Vždycky to tak bylo naplánované, to
samozřejmě, ale třeba si odběhnu na kafe a přitom se tak trochu
zlomyslně usměju, když si představím Ruperta.
MA: Myslíte, když se...?
JKR: Ani ne tak při té scéně, tohle on zvládne bez problémů, ale spíš
přemýšlím nad tím, jak se zúčastní castingu na roli Levandule a tak
podobně. Donutí vás to se usmát, jakmile tak trochu znáte lidi, co ty
postavy hrají. Ale jak už jsem řekla dávno – těžko byste hledali někoho
lepšího do rolí Harryho, Rona a Hermiony, protože Dan, Rupert a Emma je
hrají skvěle. Jsou opravdu úžasní.
(chvíle ticha, díváme se na čas)
JKR: Já vím.
MA: Ještě tu máme šedesát šest stran s otázkami, Jo.
JKR: Božínku.
ES: Tak honem, budeme se ptát, dokud nás nevyhodí.
(všichni se smějí)
ES: Hagrid, klíčník a šafář v Bradavicích – má tenhle jeho titul větší význam?
JKR: Pouze to, že vás může pustit do Bradavic a zase ven, takže to je
trochu zajímavé, ale na zase tolik. Je to zase jedna z věcí, nad kterou
by lidé neměli tolik přemýšlet.
MA: Přečtou někdy Harry s Ronem „Dějiny bradavické školy“?
JKR: Nikdy. (smích) Je to pro mě jako dar. Celá moje expozice by mohla
mít přes sebe nápis „Kdy to přečteš?“ Hermiona je ta, která čtenářovi
vše vysvětlí, takže bych nemohla ty dva nechat, aby si to přečetli.
MA: Věděl Dobby o věštbě?
JKR: Ne.
MA: Věděl o Potterových...
JKR: Znal jejich příběh, ale jeho vědomosti budou zasahovat pouze do té míry, co bylo známo Malfoyovým.
MA: Tady je jedna otázka z naší diskuze, na kterou se vážně musím zeptat. Byl Snape někdy někým milován?
JKR: Ano, byl. To ho v určitých směrech dělá více provinilého než
samotného Voldemorta, který nikdy milován nebyl. Tak a teď už opravdu
od každého poslední otázka.
ES: Proč se kouzelníci nepřemisťují, když jsou v nebezpečí?
JKR: Je to jako všechny takové podobné věci – je unavující se při psaní
nějaké akční scény zastavit a začít čtenářovi vysvětlovat, jak to
chodí. Někdy se přemisťují, ale když takovou scénu pozorujete, velmi
často se odehrává na nějakém místě, kde se kouzelníci nemůžou
přemisťovat – jako třeba v Bradavicích. Takže přemisťování není řešení,
když je Harry ve škole. Také tu jsou další důvody, proč se nepřemisťují
– možná se svému protivníkovi chtějí postavit a bojovat s ním. Ale ano,
někdy se přemisťují. Musí tam být reakce stejná a reakce opačná.
JKR: (na Melissu) Tak do toho, sem s ní.
MA: Byl někdo jiný přítomen v Godricově Dole tu noc, co byli Harryho rodiče zabiti?
JKR: Bez komentáře.
(všichni se smějí)
JKR: Omlouvám se!
16. července 2005
Den vydání knihy Harry Potter a Princ dvojí krve
Edinburgh, Skotsko
|
