Tak jsme u konce, mílí čtenáři. Doufám, že jste si tento příběh užili.
Hodně štěstí do roku 2006 Vám přeje Překladatelský tým.
Epilog
„A se říká, zbytek je už minulostí.“
Snape skončil a opatrně poskládal přijímací dopis. Uložil jej zpět do krabice, opět se zadíval na havrany a hady vyřezané do tmavého dřeva. S posledním vzdechem zavřel víko od vzpomínek na dětství. Potom Snape majestátně povstal, uhladil si hábit a čekal na Brumbála až se také zvedne.
„To je vše? Nic dalšího?“ ředitel se zamračil, jeho oči si přitom prohlížely učitele lektvarů a celou místnost.
„Co víc jste čekal, Albusi? Chtěl jste pár příběhů a dostal jste je. Nyní, navzdory mému přesvědčení, je čas, abychom zamířili na slavnost,“ odpověděl Snape, položil krabici na postel a použil na ni několik ochranných kouzel. Později dnes večer najde lepší místo, kde bude v bezpečí. Pomohl Brumbálovi vstát, zatímco starší z kouzelníků zkontroloval čas a řekl:
„Asi máš pravdu. Chudák Minerva je už nejspíš až po uši v zástupu hodnostářů a hostů. Jsem překvapen, že sem dolů pro nás ještě někoho neposlala.“
Jako kdyby jeho poznámka ohlásila příchod čarodějky, o vteřinu později uslyšeli hlasité bouchání na dveře a přísný hlas McGonagallové se rozlehl silnými zdmi sklepního bytu.
„Albusi Brumbále a Severusi Snape!! Okamžitě otevřete tyto dveře nebo pomoz mi Merlin je rozbiju sama! Víte kolik je hodin? Půl hodiny jsem musela poslouchat toho idiota Popletala jak o sobě žvatlá.“
Naoko při zbytku čarodějčiny tirády ohluchli a vychutnávali si posledních pár chvil klidu než budou vrženi do záře reflektorů. Brumbál nemohl zcela potlačit úsměv a koutkem oka viděl, že i ústa ředitele Zmijizelu se formují v podobný úšklebek. Snape odhodil vlasy z očí a nasadil zpátky svou chladně lhostejnou tvář. Ukázal na dveře a řekl:
„Navrhuji, abychom nedali Minervě příležitost splnit svou hrozbu. Nechceme se přece zpozdit ještě víc.“
„Pravda, ale tohle byl dobře strávený čas, chlapče,“ řekl mu Brumbál, když vešli do obývacího pokoje. Jeho modré oči byly okamžitě přitaženy k bidýlku v rohu a velkému havranovi sedícímu na něm. S úsměvem se zeptal:
„Jak starý je teď Mercury, Severusi?“
Snape se na Mercura podíval a havran vztyčil hlavu, oči jako korálky zíraly na svého majitele. Ačkoliv havrani patřící kouzelníkům a čarodějkám žijí výjimečně dlouho, některá z jeho černých per už byla lehce zbarvena do šeda a Snape uvažoval, jak dlouho se ještě bude těšit z přítomnosti svého dobrého známého.
„Je mu už nejmíň dvacet. Kouzelní havrani žijí dlouho. Předpokládám, že já sám budu mít pár šedivých vlasů než Mercury odejde.“
Brumbál se zasmál a otočil se k odchodu. Snape zaváhal a ohlédl se přes rameno na pár mement, která umístil ve svém pokoji.
Luční květiny byly vítanou kapkou barvy, ale řekl si, že musí schovat dětskou obrázkovou knížku, než ji uvidí kdokoliv jiný než Brumbál. Matčinu knihu lektvarů pošle koncem týdne Dracovi a zlatonku uschová zpět do krabice. Očima zalétl k fotce matky a on se usmál, když na něj šťastně zamávala. Přelétl přes sadu vah na lektvary, jasně zářící ve světle pochodně, a nakonec se zastavil na krabici, která chránila všechny tyto položky a vzpomínky po mnoho let strastí a rozruchu.
„Severusi? Jsi připraven jít?“
Snape ze sebe setřásl myšlenky a povzdechl si.
„Ano. Jsem připraven.“
Ředitel vesele zatleskal a v očích mu zajiskřilo.
„Nádhera! Slyšel jsem, že se dnes skřítkové překonali a já nechci o nic z toho přijít. Dokonce udělali i citrónový pudink, o který jsem prosil.“
Snape znechuceně ohrnul ret a řekl:
„Jste ředitel, můžete si říct o cokoliv a skřítkové to pro vás udělají. Pořád nevím, jak můžete snášet všechny ty odporné citrónové cukrovinky. Alespoň že tam budou pořádné koláče a moučníky pro nás normální, neředitelský lid.“
Brumbál se pro sebe usmál a poklepal Snapea po paži.
„Myslím, že ani ty dnes večer nenajdeš nic, na co by sis mohl stěžovat. Postavíme se Minervě společně?“
S dalším povzdechem Snape pokynul Brumbálovi, aby šel první a ředitel otevřel dveře, které odhalily profesorku přeměňování v celé své rozzuřené kráse.
„ – a hanba ti, Albusi, za to, že jsi odešel, aniž jsi - Och!“ McGonagallová náhle ztichla a zírala na ně s rukama zkříženýma na prsou.
„Opravdu se omlouvám, že jsem zmizel tak nečekaně, ale musel jsem najít našeho vzpurného učitele lektvarů. Tak či tak, jsme zde. Půjdeme nahoru. Můžeme?“ řekl Brumbál s odzbrojujícím úsměvem a pokusil se projít kolem své zástupkyně.
„Ne tak rychle, Albusi Brumbále! Proč ti trvalo skoro hodinu dojít pro Severuse?“
Brumbál letmo pohlédl zpět na Snapea, který zavíral dveře od svého bytu a znovu je zabezpečoval kouzlem, a nenuceně pokrčil rameny.
„Severus a já jsme pouze debatovali, zda je či není ten pravý čas na to, sbalit si věci a utéct než nás někdo bude shánět. Chtěl jsem si s sebou vzít bowlingové trofeje a tady Severus se mi to snažil vymluvit – proto to zpoždění.“
Jak předpokládal, McGonagallová rozhodila ruce, zakroutila hlavou a odevzdaně povzdechla.
„Tak tohle zkus vysvětlit Popletalovi. Ale myslím, že přijme tvé výmluvy, jen když tam budeš. Nepředpokládám, že se dozvím pravý důvod později?“
„Pravý důvod, má drahá, mi nepřísluší sdělit,“ odvětil Brumbál tajemně, než se usmál svým nejlepším úsměvem. „Teď pojďte, dnešek patří oslavám a je lepší přijít pozdě než vůbec!“ Prošel mezi oběma profesory, záměrně přehlédnl Snapeův pobavený úšklebek, kterým profesor odpověděl na zvědavý pohled plný naděje pofesorky McGonagallové, a vyprovodil je ze sklepení.
Snape poslouchal McGonagallovovou, jak si stěžuje na taškařice Freda a George Weasleyových a sám musel potlačovat úsměv, když viděl jak se Brumbál pokoušel zůstat vážný, ale přitom na něj cenil zuby, když se čarodějka nedívala. Dvojčata zjevně očarovala mísy s předkrmem, aby chňapaly lidem po prstech, kdykoliv se pokusí něco si vzít, a byli důkladně a přede všemi zpraženi svou matkou. Není třeba říkat, že poté zůstalo všechno celkem klidné, tak klidné, jak se sluší na oslavu vítězství, a dokonce ani dvojčata si nedovolila nic provést pod dohledem hrůzu nahánějící Molly Weasleyové. ‘Ta žena by měla dostat Merlinův řád už jen za snášení těch dvou!’ pomyslel si Snape.
Jeho myšlenky náhle potemněly, když si vzpomněl, co všechno jeho vlastní matka musela vytrpět a snést, aby ho ochránila před újmami jak fyzickými, tak psychickými. Byla to žena, která předala svou vlastní sílu, odvahu a poznání svému synovi, vytvořila z něj kouzelníkem, jakým je dnes, a dala mu schopnost přežít ve světě plném temna. Snape věděl, že jeho matka si také zasloužila Merlinův řád – prostě za to, že byla jeho matkou.
Pohlédl na Brumbála a uviděl starého čaroděje, jak se na něj dívá s hrdostí a láskou – pohled tak podobný jeho matce, že tím byl Snape ohromen. Brumbál na něj mrknul a usmál se, než svou pozornost obrátil zpět ke stále deklamující McGonagallové. Když se přiblížili k otevřeným dveřím Velké síně, tak se čarodějka trochu uklidnila, naposledy se ohlédla, jestli ji následují, a vešla. Brumbál trochu zpomalil, aby mohl dát Snapeovi poslední ujišťující pohled a sklonil hlavu předtím než zmizel v davu radujících se čarodějek a kouzelníků.
Učitel lektvarů v tu chvíli věděl, že všechno bude v pořádku. Budoucnost náhle vypadala mnohem lépe a on mohl konečně začít užívat života místo toho, aby jím opovrhoval.
‘Přežil jsem, mami,’ pomyslel si Snape a doufal, že ho její duše slyší. ‘A jdu dál.’
Narovnal ramena, pozvedl hrdě hlavu a s vlajícím hábitem vkročil do Velké síně.
Novinky 
